V Česku se značně plýtvá potravinami, ročně jde o více než milion tun

Češi se v zásadě shodnou – plýtvání potravinami je problém. Realita však jejich deklarace staví do poněkud rozpačitého světla.

Podle nedávného průzkumu agentury STEM/MARK pro Ministerstvo zemědělství považuje více než 70 % obyvatel Česka plýtvání jídlem za vážný společenský problém. Je to vzkaz, který zní jednoznačně. Jenže, jak už to bývá, od slov k činům vede trnitá cesta. Z dat Eurostatu vyplývá, že v Česku ročně přijde vniveč přes jeden milion tun potravin. Tedy přibližně 101 kilogramů na hlavu. Jinými slovy, každý Čech týdně vyhodí kolem dvou kilogramů jídla, které by často šlo bez problémů zkonzumovat.

To vše ve chvíli, kdy si Evropská unie jako celek každoročně „dovolí“ zahodit více než 59 milionů tun potravin – v hodnotě přesahující 130 miliard eur. To je více než roční rozpočet České republiky. A zatímco potraviny končí na skládkách, 42 milionů Evropanů si nemůže dovolit kvalitní stravu obden. Ekonomicky i morálně těžko obhajitelný paradox.

Přes deklarovanou snahu o změnu přiznává více než 30 % Čechů, že potraviny vyhazuje pravidelně. Mezi mileniály a generací Z je situace ještě tristnější – až 45 % z nich plýtvá jídlem často. Mladí lidé sice častěji, než starší generace projevují zájem o udržitelnost, ale praxe je jiná. Nedostatečné plánování nákupů, slabá orientace ve skladování potravin a často i základní kuchařská negramotnost – to vše se podepisuje na tom, že po osamostatnění mladí lidé plýtvají až o třetinu více než dříve, když ještě žili s rodiči.

Ekonomické dopady nejsou zanedbatelné. Podle dat platformy Too Good To Go vyhodí průměrný Čech jídlo v hodnotě přibližně 1 800 korun ročně. U mladších generací tato částka přesahuje 2 400 korun. Vynásobeno miliony domácností to představuje ztrátu v řádech miliard korun ročně – bez jakéhokoli pozitivního přínosu pro ekonomiku.

Každý kilogram potravin, který skončí v odpadu, je nejen finančním nákladem, ale i ekologickou zátěží. Promarněná je nejen samotná potravina, ale i energie, voda, půda a lidská práce, které byly na její výrobu vynaloženy.

K velké části tohoto odpadu dochází kvůli špatné interpretaci údajů na obalech. Až desetina potravinového odpadu pramení z nepochopení rozdílu mezi „datem spotřeby“ a „minimální trvanlivostí“. V prvním případě jde o zdravotní nezávadnost, ve druhém o doporučenou kvalitu – a nepochopení tohoto rozdílu vede k vyhazování potravin, které jsou ve skutečnosti ještě zcela v pořádku.

Zhruba tři čtvrtiny Čechů podle průzkumu nakupují zlevněné potraviny s blížícím se datem spotřeby. To je jistě krok správným směrem. Ovšem zarážející je, že 14 % těchto „záchranných“ nákupů přesto končí v koši. V restauracích pak více než polovina lidí dojídá jídlo i přes ztrátu chuti – zkrátka proto, že jim je líto ho nechat. Ale čtvrtina hostů si nikdy neřekne o zabalení zbytků domů. Přitom právě takové jednoduché návyky mohou s plýtváním významně zahýbat.

Plýtvání jídlem není jen individuálním selháním, ale výsledkem souhry několika faktorů – od neinformovanosti a pohodlnosti až po ekonomický komfort. Řešením není moralizování, ale systematický přístup. Edukační kampaně, rozvoj chytrých aplikací a změna pravidel ve sféře maloobchodu a gastronomie jsou nástroje, které máme k dispozici už dnes.

Nejde o snižování životní úrovně. Právě naopak. Efektivní zacházení s potravinami znamená větší hospodárnost, menší ekologickou zátěž a v konečném důsledku i vyšší kvalitu života. Pokud tedy chceme něco vyhazovat, pak nikoli jídlo, ale spíše neochotu přehodnotit své návyky.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank