Ukázky z nové knihy Petra Svobody „Žít – Karel Svoboda“

Spletité osudy slavného skladatele v knize jedinečným způsobem zpracoval jeho syn Petr Svoboda, který své vzpomínky doprovodil i desítkami unikátních fotografií.

Ukázka z knihy – Hit Lady Carneval vznikl za dvacet minut!

Strana 45

Druhá polovina 60. let byla nejen v muzice liberální. Uvolnění se dalo vycítit ve všem a na každém kro­ku. S Rokokem se Karel dostane do Francie a do Západního Němec­ka, v dalších letech ho s Helenou Vondráčkovou, Karlem Gottem a Evou Pilarovou čeká třikrát za se­bou Rio de Janeiro.

Strana 48

Festivalu se účastní zpěváci z pětatřiceti zemí světa a Karel Helenu doprovází jako autor hudby. Taková jsou pravidla. Letí čtrnáct hodin s mnoha mezipřistáními, v kapse mají od Pragokoncertu pouhých třicet dolarů. Heleně se ztratí kufr s veškerou garderobou. Na letišti v Riu se na ně vrhne celá smečka fotografů a Heleniny fotky se druhý den objevují na titulních stránkách místních novin. Karel a Helena jsou z toho v šoku, v Praze je k letišti vyprovázel pouze Helenin tehdejší přítel Zdeněk Rytíř.

Karel Svoboda na pláži Copacabana rok 1967, archiv Karla Svobody

Rio žije festivalem. Po městě jezdí auta s namontovanými klaksony, z nichž na celé kolo vyhrávají po­čáteční tóny brazilské soutěžní písničky Margarida, což znamená kopretina. A Helena zpívá v šatech s kopretinami a kopretinu má i ve vlasech. Je to náhoda, snad osud, který se­hraje svou roli. Helena totiž vystu­puje hned po brazilském interpre­tovi, konferenciér toho hbitě využije a ohlásí, že zazpívá na počest jejich písničky. Když Helena přijde na jeviště kryté­ho stadionu Maracaná, čtyřicet tisíc diváků v hledišti začne nadšeně křičet. Karel se roztřese jak osika, protože na tak početné publikum není Helena ve svých dvaceti letech zvyklá. Diváci vytáhnou obrovská mávátka, na nichž mají namalované kopretiny.  Karlova písnička zabere. A když Helena zpívá refrén, tleská pub­likum do rytmu. V té době vládne světu vlna hippies, a právě tihle mladí lidé přijmou písničku napros­to spontánně. Dokonce při Helenině odchodu ze stadionu utvoří dlouhý špalír, udělají jí čestnou stráž, hladí ji květinami a skandují: „Kopretina, kopretina!“ 

Strana 60 a 61

V této době se na všem, co se šustne za hranicemi, podílí ministerstvo. Ministrem kultury je jistý Miroslav Galuška a ten svolá Karla Gotta, Karla Svobodu a Jiřího Štaidla na schůzku. Oznámí jim: „Pánové, rozhodli jsme se, že vás vyšleme do Rio de Janeira. Pan Gott bude zpívat, pan Svoboda napíše novou píseň a pan Štaidl udělá text. Ale musí to být hned. Včera bylo pozdě.“

Jiří Štaidl a Karel Svoboda s ka­mennou tváří návrh vítají a ministra ujišťují o tom, že právě pro tako­vouto příležitost mají jednu skvělou píseň hotovou. Ti dva si vymýšlejí tak dobře, že v existenci skladby na chvíli uvěří i Karel Gott. Jenže Štaidl se Svobodou žádnou takovou písničku nemají a termín odevzdání je sotva za pár dní. Bohémové však nikdy nepanikaří, nový hit je přece záležitostí jednoho večírku!

Karel Svoboda a Karel Gott na konci 60 let, archiv Karla Svobody

Doma u Jirky Štaidla Karel zasedá za piano a dává si tehdejší socialis­tickou verzi kokainu – fermetrazin, Jirka nalévá panáka socialistické whiskey – myslivce a mejdan za­číná. Karel Gott tam ještě není, šel domů a co chvíli telefonuje, jestli už je písnička hotová. Po pár hodinách to nevydrží a vydává se za Karlem a Jiřím. Až nyní je mejdan komplet­ní a skladba vzniká jako exploze radosti v rekordním čase dvaceti minut. Večírek se rozjíždí, přichá­zí ještě několik blízkých známých a z pootevřeného okna se nenese pouze dým, ale i píseň Lady Carne­val, jak ji známe nyní.

„Byla to pro mě ohromná šance, do té doby jsem s Karlem Gottem ještě nespolupracoval a bylo jasné, že když se píseň povede, mohu díky jeho popularitě prorazit do světa i já,“ zhodnotil to po letech Karel. „Tenhle song výrazně poznamenal můj život, vznikal v časovém presu a toho jsem se při komponování už nikdy nezbavil. Na jednu stranu je to hrozný, protože dělat něco pod takovým tlakem je útok na vlastní zdraví, ale na druhou stranu je to nesmírný motor. Víte, že něco musíte udělat, a v poslední chvíli vás to i napadne. Říkám tomu vra­žedný termín a samotnému výsledku stresoidní hit. Ale jinak to dělat asi neumím.“

Oba Karlové odjíždějí s písní do Rio de Janeira a jede s nimi i Helena Vondráčková, protože tentokrát bude zasedat jako členka poroty. „Když jsem se chystala v roce 1967 odletět z Ria domů, naposledy jsem se vypravila ke svítící soše ukřižo­vaného Krista na hoře Corcovado,“ vzpomíná Helena Vondráčková. „Byla tam spousta mladých děvčat, která tam chodí vyslovit přání, aby se do roka provdala. Já si nepřála manžela, ale abych se do jednoho z nejkrásnějších měst na světě ještě vrátila. A přání se mi vyplnilo.“

„Svou vzpomínku na Rio de Janeiro z roku 1968 musím vzít přes kanad­ského zpěváka libanonského pů­vodu Paula Anku,“ přidává se Karel Gott. „Jeho Diana u nás zlidověla a lidé si ji dodnes zpívají u táboráků. V roce 1966 přijel Paul Anka jako jedna z prvních velkých světových hvězd do Prahy. Vystupoval v ně­kdejší Juldě Fuldě, tedy v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kterému se dnes říká Výstaviště.

Kdyby mi tenkrát někdo předpově­děl, že s ním budu stát na stejném pódiu, považoval bych ho za bláz­na a asi ho poslal někam. A přesto k tomu došlo. Vzpomínám si, jak jsem se Paula Anky, ptal, jak se mu líbila Praha. A dostalo se mi lako­nické odpovědi: Na Prahu si už moc nevzpomínám, ale Maruška byla opravdu krásná.“

Lady Carneval se u horkokrevných Brazilců setkává s bouřlivým ohla­sem. Do Čech se pánové vracejí s oceněním v podobě Zlaté medaile. Není proto žádným překvapením, že i díky Lady Carneval doma Karel Gott opět získává Zlatého slavíka. Text Jiřího Štaidla dodává pozitivní skladbě upřímný, nezáludný naivis­mus. Z obou Karlů a Jiřího se stanou nerozluční přátelé, a to je víc než práce. Nyní se teprve žije, kamarádi sviští kabrioletem a namísto otisku pneumatik po nich zůstávají hity.

Poslední slovo o Riu z roku 1968 však nechme opět Heleně Vond­ráčkové. „V porotě se mnou usedl i krásný novozélandský zpěvák John Rowles, mimochodem velký konkurent Tygra z Walesu Toma Jonese a krále milostných balad Engelberta Humperdincka. A před­stavte si, že právě John Rowles se v Riu rozhodl zařadit do repertoáru mou písničku Vzdálený hlas a na­zpíval ji anglicky pod názvem Never Doubts My Love. Potěšilo mne to, a moc, ale neumíte si ani předsta­vit, jakou radost to udělalo Karlovi jakožto jejímu autorovi.“

Strana 100

Karel telefonuje Šišce z Londýna, právě přiletěl z Paříže, nyní opět nasedá a Jumbo Jet ho odnáší na Aljašku. Vedle Karla sedí samozřejmě Karel Gott, konečným cílem je totiž Tokio. Čeští hoši se zde s písní Let Love Spread Far And Wide (Ať láska má kde kvést) zúčastní mezinárodního hudebního festivalu Yamaha.

Je středa 26. června 1977 a letem zničení Evropané odcházejí do hotelu. Čeká je úspěch, protože dostávají cenu Třešňové květy. Karel si s sebou kromě prestižní ceny odváží i doži­votní lásku k japonské kuchyni nebo vzpomínku na přeplněné tokijské metro, kde se jako lehký klaustro­fobik necítí vůbec dobře.

„V pět hodin odpoledne na tokijské Ginze,“ vzpomínal později, „která je známá jako nejluxusnější obchodní oblast s mnoha obchodními centry, butiky, restauracemi a kavárnami, jsem pocítil obrovský stres z davů lidí. Nemám davy rád. A to se ti lidi chovali náramně slušně.“