Bar Behind the Curtain je vedený srdcem, z drinků se přeorientoval na roušky

Bar Behind the Curtain patří k živoucím místům pražského Žižkova. Chodí se sem za pitím, kulturou i na politická jednání. Tedy chodilo až do virové pandemie. Kvůli karanténě útulný podnik ve Štítného ulici osiřel, naštěstí jen krátce. Nyní se tu  šijí roušky dvanáct hodin denně. Do nemocnic i pro jednotlivce už jich doputovalo více než tisíc.

Do šití roušek se pod tíhou koronaviru pustily velké textilní firmy i malá krejčovství. Mají na to ostatně odbornost. Od pohostinství se to spíš nečeká a také provozovatelka Baru Behind the Curtain Gabriela Sedláčková si nejprve 14. března na sociálních zoufala: „Lidi, je mi ouzko. Přišla jsem o živobytí. Já i všechny moje holky. Nulová představa, jak to bude dál.“

Roušky tu začaly vznikat o tři dny později. „Nápad přišel od mojí sestry Barbory. Šila roušku pro sebe, udělala si střih a s maminkou jich pak ušily desítky. Rozdaly je potřebným, převážně seniorům v okolí, kterým jsme zároveň pomohly s nákupy,“ přibližuje prvopočátek vlastní malé manufaktury Sedláčková, která nedá dopustit na sousedskou komunitu na Praze 3.

Využila tedy svých koordinačních schopností a už týden v jejím baru dvanáct lidí dvanáct hodin denně šije roušky, které se potom dostávají k těm nejpotřebnějším. Mezi posledními přišla s prosbou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde se ochranných prostředků nedostávalo personálu, ani pacientům. Své výrobky však dodávají také do Thomayerovy nemocnice nebo Fakultní nemocnice v Motole.

Kromě majitelky a jejího personálu se mezi dobrovolníky najdou i místní štamgasti. Nyní zvládají dvě stě roušek každý den, v nejlepších okamžicích i tři stovky.

Pernou chvíli zažili, když před vchodem zabrzdilo obrněné policejní auto. „Čekali jsme, že nás jdou zavřít. Že si myslí, že v baru pijeme. Jenže vešel veliký policajt a skromně nás požádal o dvě tři roušky. Že když upomínají a musejí pokutovat seniory, strašně rádi by pro ně něco měli,“ vzpomíná Sedláčková nyní už s úsměvem. „Od té doby pro ně děláme aspoň pár roušek denně, aby je rovnou dávali třeba i bezdomovcům, kteří se k nim jinak nemají jak dostat.“

Dojemných i šílených historek se podle Sedláčkové za těch pár dnů nastřádala spousta. Díky nešetří třeba Martin Karkut z bezpečnostní služby Česká pošta Security. „Upřímná a hluboká poklona za skvěle odvedenou práci a rychlost dodání roušek, abychom neohrozili seniory, jimž vozíme důchody. Jsem velmi rád, že se našla parta lidí, kteří se snaží pomoct ostatním,“ říká Karkut.

Gabriela Sedláčková připouští, že obživa ze šití roušek nekouká, naopak v ní nechává nemálo vlastních prostředků, ale aspoň sobě i svým barmankám zajistila náplň a smysl v době nucené odstávky baru. „Navíc mě nadchla solidarita lidí. Nejenom Žižkováci nám dávají látky, z jednoho hotelu až z Prahy 5 darovali bavlněná povlečení, lidé nosí jídlo, abychom nebyli o hladu. A nejvíc nás samozřejmě popožene dál každá zpětná vazba od těch, kterým jsme pomohli,“ dodává.