Český velvyslanec v Keni vypráví o působení v zemi a tvrdých čínských metodách

Se současným českým velvyslancem v Keni Martinem Klepetkem jsem se poprvé setkala během mého loňského pobytu, když jsem do Keni přiletěla na křest anglického překladu mého románu Nezlomný. Na české velvyslanectví jsem přišla v otrhaném oblečení, protože jsem posléze mířila do jednoho z nairobských slumů. Pan Klepetko mě přivítal ve slušivém obleku a hned mě zcela odzbrojil otázkou, zda si má sundat alespoň kravatu, abych se já ve slumovém oblečení necítila špatně. Byla to velmi milá a obohacující návštěva.

A protože mě zajímalo, jak se panu Klepetkovi vede v Keni po roce působení, domluvila jsem si s ním rozhovor.

Jak vypadá Váš běžný den v Keni?

Moje dny se výrazně změnily s nástupem koronavirových opatření v březnu. Od této doby pracujeme na dvě směny, aby případná nákaza v týmu nevyřadila z činnosti celé velvyslanectví. Střídáme se tak, že každý druhý den pracuji z domova. Prakticky všechny fyzické schůzky byly zrušeny, činnost omezily i keňské instituce, které jsou v kontaktu s diplomatickým sborem jen ve výjimečných a nevyhnutelných záležitostech. Stejně tak byly zrušeny všechny akce diplomatického sboru, schůzky a jednání se odbývají virtuálně přes komunikační aplikace. Ve výsledku tedy prosedím převážnou část dne u počítače, ať už doma nebo na velvyslanectví. To není právě nejzdravější pro tělo, proto se snažím zbývající čas věnovat co nejvíc pohybu, i když opět hlavně jen doma.

Líbí se Vám tam?

Když odhlédnu od současných problémů s omezením pohybu, zanechala na mě Keňa zatím vesměs pozitivní dojem. Je to krásná země s okouzlující a různorodou krajinou a také se zajímavými a přátelskými lidmi. Ani zdaleka jsem ještě nestačil celou zemi procestovat, ale pár rozličných koutů jsem již viděl a byl jsem jimi fascinován. Už se nemůžu dočkat, až bude cestování zase jednodušší a budu moct vytáhnout i rodinu za hranice Nairobi.

Jaké jsou podle Vás největší problémy Keni?

Keňská populace má vysoký podíl mladých lidí, což je na jednu stranu výhoda, na druhou ovšem i zdroj problémů. Společnost není připravena tak velký počet mladých lidí zaměstnat, a proto je velká část mladých bez práce. Velký problém vidím v tzv. neformálním zaměstnání, což není nic jiného než eufemismus pro práci načerno, bez smluv, odvodů daní, pojištění a jakékoliv ochrany zaměstnanců. Tímto způsobem je v Keni zaměstnána víc než polovina všech zaměstnanců. Nejedná se ale o nějaký výlučně keňský rys, podobným způsobem funguje skoro celá Afrika. Podobně je tomu i u dalšího problému – velkého rozevření sociálních nůžek. Rozdíly mezi hrstkou extrémně bohatých a velkou většinou chudých jsou mnohem větší, než na co jsme zvyklí v Evropě nebo i jiných částech světa. Bohužel, ani štědré rozvojové programy na této skutečnosti moc nemění a nůžky se stále víc rozevírají.

Jaká je současná situace týkající se teroristických útoků?

Teroristické útoky naštěstí nejsou hlavním problémem Keni a omezují se jen na určité lokality, převážně v blízkosti somálské hranice. To neznamená, že se nemůže opakovat podobný útok jako v roce 2013 v nákupním středisku v Nairobi. Keňské bezpečnostní složky se ale z tohoto a podobných útoků v minulosti poučily a jsou dnes výrazně efektivnější. Opatření při vstupu do všech významnějších budov a areálů se snaží útokům předcházet a jsou mnohem přísnější než všechno, co známe z našich končin.

Myslíte si, že Covid představuje v Keni větší problém než jiné místní nemoci?

Problémem Covidu je to, že o něm dnes, skoro rok po prvním výskytu, víme příliš málo. Nikdo zatím nebyl schopen věrohodně vysvětlit jeho dosud pomalejší šíření v Africe, i když teorií se objevila celá řada. Počet nakažených v zemi dodnes nedosáhl ani 70 tisíc a v souvislosti s nemocí zemřelo jen něco přes tisíc lidí. Z tohoto pohledu by se tedy mohlo zdát, že Covid není zas tak významnou hrozbou. Je ale třeba vzít v potaz, že relativně nízký počet zaznamenaných případů souvisí také s nízkým počtem testů. Skutečný stav může být mnohem vážnější, zejména též vinou nedostatečné kapacity keňského zdravotnictví zejména ve venkovských oblastech. V každém případě ale Covid není jediným problémem, s kterým se keňské zdravotnictví potýká. Některé části země jsou promořeny malárií, vysoký výskyt mají i HIV, tuberkulóza, horečka dengue nebo dokonce i cholera.

Jak se Vám spolupracuje s keňskou vládou/administrativou?

V posledním půlroce byla komunikace s keňskými institucemi jen sporadická, je proto těžké ji hodnotit. Pokud bych ale vycházel ze zkušeností před nástupem pandemie, nebudou úplně nejlepší. Keňská státní správa vykazuje určité rysy kastovního systému, je velmi byrokratická, uzavřená do sebe, nevstřícná vůči „vetřelcům“, ať už jsou jimi běžní Keňané nebo cizinci. Je silně poznamenána klientelismem a korupcí a v důsledku toho je i nevýkonná. O tomto negativním jevu se všeobecně ví, denně se o něm píše v novinách, ale zatím to nevypadá, že by se blýskalo na lepší časy. Je nabíledni, že špatný stav státní správy poškozuje Keňu i hospodářsky, neboť odrazuje zahraniční investory a podnikatele.

Co si myslíte o angažovanosti Číny v Keni, případně v dalších afrických zemích?

Čína a její angažmá v Africe je téma, které rezonuje v diplomatických a politických debatách na celém světě. Čína vidí v Africe šanci na posílení svých hospodářských i mocenských pozic a využívá vlastně toho, že jí Západ svou liknavostí a nečinností tuto šanci nabídl. Používá velmi tvrdých a nesmlouvavých metod, ale nutno přiznat, že svoji vinu nesou i její oběti, tj. africké státy. Vidina rychlých zisků, korupční prostředí ve vysokých kruzích a častá snaha lídrů stavět megalomanské infrastrukturní „pomníky“ upomínající na dobu jejich vlády nalákala už dlouhou řadu afrických zemí do dluhových pastí, se kterými se budou vypořádávat ještě budoucí generace. Keňa není výjimkou. Například stavba železnice o standardním rozchodu z přístavu v Mombase do vnitrozemí měla dopravně propojit celý region a být zdrojem vysokých příjmů. Dříve než projektované příjmy se však objevily problémy s nerentabilitou a financováním dalších fází a železnice skončila kousek za Nairobi. Dnes přepravuje jen zlomek zvažovaného nákladu, ale odložený dluh bylo třeba začít splácet. Keni tak hrozí, že v případě neschopnosti splácet dluh se jí stane totéž, co už mnoha zemím třetího světa – bude muset Číně přenechat část svojí důležité infrastruktury, jakou je třeba přístav v Mombase. Bylo by ale chybou vidět na čínském angažmá jen negativní stránky. Čínské firmy dnes realizují množství stavebních projektů v Keni a dalších afrických zemích, často jako kontraktoři v projektech financovaných např. Evropskou unií, a odvádějí kvalitu, na kterou by africké firmy ani zdaleka nedosáhly. Čínské státní instituce také nabízejí financování (byť ne právě výhodné) pro projekty, o které západní banky nejeví příliš zájem.

Myslíte si, že Keňa potřebuje pomoc vyspělých zemí? Že místní lidé nejsou dostatečně schopní, aby si pomohli sami?

To je velmi těžká otázka, na kterou asi není jednoznačná odpověď. Minimálně se zde střetává spousta protichůdných názorů. Podle mého osobního názoru Keňa pomoc vyspělých zemí potřebuje, ale v jiné podobě, než ji dostává dnes. Přestože rozvojové programy jsou plné frází o tom, že vychází z místních potřeb, ve skutečnosti je to spíš naopak – vyspělé země a mezinárodní organizace si prostě něco vymyslí, a to se pak snaží místním vnutit. Otřepané rčení o tom, že je lépe naučit místní rybařit než jim dávat ryby, ve skutečnosti moc naplňováno není. Keňa má bezpochyby spoustu schopných a talentovaných lidí, kteří by dokázali zemi posunout na úplně jiný vývojový stupeň, kdyby k tomu měli ty správné podmínky – jak ze strany vlastních institucí, tak zahraničních partnerů a dárců. Stále se nemůžu zbavit dojmu, že iniciativa potenciálních příjemců pomoci není dostatečná, většinou jen pasívně čekají, co jim odkud spadne. A pokud se nemusí patřičně přičinit, nijak si poskytnuté pomoci neváží, což je ostatně princip dobře známý z výchovy dětí. Tohle určitě není cesta k udržitelnému rozvoji, o kterém tak rádi všude mluvíme.

Existuje v současné době nějaká zajímavá spolupráce mezi ČR a Keňou? Případně plánuje se nějaká?

Spolupráce je v tuto dobu z objektivních důvodů hodně omezená. Co ovšem i přes dopady pandemie běží dál, je např. spolupráce na záchraně severních bílých nosorožců, ve které hraje důležitou roli ZOO Dvůr Králové nad Labem. Pokud by se tento složitý mezinárodní projekt podařilo dotáhnout do úspěšného konce, vydalo by to za desítky jiných programů.

Co se Vám podařilo za rok ve funkci velvyslance zrealizovat?

Každý začátek nové mise je především o seznamování se s novým prostředím a získávání kontaktů pro budoucí práci. Většinou se pokračuje v tom, co začali předchůdci, a nejinak tomu je v mém případě. Půl roku po mém příjezdu do Nairobi ale udeřil covid-19 a veškeré plány buď úplně zastavil nebo minimálně odložil.

Jaké problémy řešíte s českými turisty? Jací jsou Češi turisté?

Nejvíc práce bylo s evakuací turistů na začátku epidemie. Ze dne na den přestaly létat pravidelné letecké spoje a desítky našich turistů zůstaly na pobřeží nebo i v jiných částech země bez možnosti vrátit se domů. Protože do Keni žádný český evakuační let nesměřoval, museli jsme naše občany dostat na lety organizované jinými státy. Dnes to možná vypadá trochu jinak, ale v dané situaci bylo naprostou prioritou dostat české občany domů.

V době před pandemií patřila Keňa k nejpopulárnějším destinacím českých turistů v subsaharské Africe, a to jak díky národním parkům a rezervacím s divokou zvířenou, tak nádhernému pobřeží Indického oceánu. V zemi je ovšem také dost vysoká kriminalita a nebezpečný provoz na silnicích, velvyslanectví proto v případě potřeby poskytovalo pomoc obětem jak zlodějských gangů, tak dopravních nehod.

Čeští turisté se podle mého názoru nijak neodlišují od turistů z jiných zemi. Většina z nich je zodpovědná a ukázněná, občas se ale vyskytne i opačný příklad.

Kolik Čechů nyní v Keni žije? Jste s nimi v kontaktu?

Za normálních okolností žilo v Keni kolem třicítky českých občanů, teď se jejich počet výrazně snížil. Jsou to většinou smíšená manželství, pracovníci mezinárodních organizací a charitativních projektů anebo učitelé mezinárodních škol. Ne o všech musí ale velvyslanectví vědět, lidé nemají povinnost se nám hlásit. S těmi, kteří se nám nahlásí a mají zájem být v kontaktu, se pravidelně vídáme nebo si aspoň píšeme.

Jakou část Keni považujete za nebezpečnou? Jsou místa, kam byste nedoporučil cestovat?

V Keni se rozhodně nedoporučuje cestovat do oblastí podél somálské hranice, a to kvůli akutnímu nebezpečí teroristických útoků a únosů. Jakákoliv odlehlá oblast – víceméně celý sever země – však může být nebezpečná i z jiných důvodů: nedostupná zdravotní péče, možnost loupežného přepadení, špatná komunikace apod.

 Co byste doporučil Čechům, kteří se výhledově chystají do východní Afriky?

Asi totéž, co při všech cestách do vzdálených a exotických krajů: dobře se připravit, zjistit si co nejvíc informací předem, zajistit si potřebná očkování, pojištění a pokud možno se registrovat v aplikaci DROZD, abychom mohli být v případě potřeby ve spojení.

Jaká místa ve východní Africe máte nejraději?

Moc jsem jich zatím nepoznal, ale mám rád vše, co připomíná původní, nenarušenou přírodu. Takových míst na světě i v Keni stále ubývá, ale dají se najít. Moc mě lákají místní hory a pohoří a nemůžu se dočkat, až budu mít víc možností je prozkoumat. Jak Mount Keňa, tak Kilimandžáro pro mě představují velkou výzvu a chtěl bych je určitě obě zdolat. Fyzicky jsem snad připraven, je to spíš otázka naplánování. Těsně před nástupem pandemie jsem se zúčastnil horského běhu na svazích Mount Keňa, ochutnávku tedy už mám.

Jaké keňské jídlo a pití máte nejradši?

Keňa není úplně typickou destinací pro kulinářské specialisty, místní kuchyně je poměrně omezená a velmi skromná. Mnohem spíš narazíte na čínské, indické, italské nebo etiopské restaurace než na typicky keňské. Tady cítím u místních podnikatelů zatím docela velký dluh.

Jel jste někdy dodávkou matatu?

Jen jednou a musím říct, že to není právě aktivita, kterou bych vyhledával. Matatu bývají v zoufalém technickém stavu, jejich řidiči jezdí strašně bezohledně a nebezpečně a úplně mi stačí, že si na ně musím dávat velký pozor, když sám řídím.

Byl jste už ve slumu?

Navštívil jsem asi nejslavnější nairobský slum – Kiberu. Byla to organizovaná návštěva s místním průvodcem a určitě byla poučná. Jednou mi to ale stačilo, protože nemám rád takové ty akce, kdy se turisté jezdí dívat na to, jak chudě žijí místní obyvatelé. Rád bych jim nějak pomohl, ale uvědomuji si, že to není v mých silách. Dovézt jim náklad potravin nebo oblečení problém nevyřeší. To je úkol především pro keňskou vládu, ale tam bohužel moc snahy vyřešit tento palčivý problém nevidím.

Líbí se Vám keňská hudba? Jaká?

Zatím jsem moc příležitostí poznat původní keňskou hudbu neměl. Při svých cestách mimo Nairobi jsem zhlédl několik vystoupení lidových souborů, prakticky vždy jde o kombinaci hudby a tance. Tím, že v Keni žijí desítky různých národností a kmenů, je i folklórní obrázek velmi pestrý a pro cizince určitě zajímavý. Pokud jde o populární hudbu, ta je do velké míry unifikovaná v tzv. afropopu. Tento žánr mě nijak zvlášť neláká, celkem mi stačí, když ho pravidelně slyším na křižovatkách z otevřených oken autobusů a dodávek.

Učíte se svahilsky?

Měl jsem v úmyslu naučit se aspoň základy a pořídil jsem si několik učebnic svahilštiny. Zatím jsem se ale kvůli pracovnímu a rodinnému vytížení nedostal dál než k několika základním frázím. Snad se to časem zlepší.

Děkuji za rozhovor a přeji panu velvyslanci, aby se mu v Keni i nadále líbilo a podařilo se mu zrealizovat všechny jeho plány.

Zaujal vás tento článek? Podívejte se na další do sekce Afročtení.
Hana Hindráková, www.hindrakova.cz, www.africkepribehy.cz

Foto: archiv pana velvyslance Martina Klepetky

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...