Janoska Ensemble: Hudba nemá hranice. Každý koncert je originál a každý večer novým příběhem
Klasická hudba nemusí být uzavřená v notových zápisech ani svázaná tradicí. Uskupení Janoska Ensemble už více než deset let dokazuje, že může být živá, spontánní a plná improvizace. Čtyři špičkoví hudebníci, sedm generací rodinné tradice, vlastní hudební jazyk známý jako Janoska Style a více než sto koncertů ročně po celém světě. Přesto zůstávají pokorní, otevření novým inspiracím a především věří, že hudba má lidem přinášet radost.
Při příležitosti jejich vůbec prvního vystoupení v Praze, které proběhne 21. 7. 2026 ve Smetanově síni Obecního domu, jsme si povídali nejen o Vivaldiho Čtveru ročních dob, ale také o improvizaci, rodině, cestování a o tom, proč by klasická hudba nikdy neměla přestat hledat nové cesty.
Janoska Ensemble
Do Prahy přijíždíte poprvé. Jaké jsou vaše pocity?
Upřímně řečeno, obrovská radost. Prahu máme moc rádi, často sem jezdíme i s rodinami, ale vždy nás mrzelo, že jsme zde ještě nikdy nevystoupili. Hrát právě tady byl náš dlouholetý sen. O to větší radost máme, že se splní díky festivalu Viva Musica Prague, kde představíme náš nejnovější projekt – Vivaldiho Čtvero ročních dob v Janoska Style. Myslíme si, že pro Prahu je to krásné místo, kde může tato hudba zaznít úplně poprvé.
Čtvero ročních dob patří k nejznámějším skladbám klasické hudby. Necítíte před takovým projektem respekt?
Naopak. Trému už dávno neřešíme. Ročně odehrajeme kolem sto dvaceti koncertů, takže se spíš těšíme na publikum a na to, jak bude reagovat.
Naše verze Vivaldiho je totiž úplně nová. Nejde jen o jinou interpretaci. Přidali jsme vlastní melodie, nové harmonie, improvizace i zcela nové názvy jednotlivých částí. Uslyšíte například The Groovy Birds, The Hunter and the Jazzy Fox nebo Dancing in the Snow. V hudbě se potkává latina, jazz, folklór i klasika. Všechno ale stojí na pevných základech Vivaldiho díla.
Naší myšlenkou bylo jediné – přenést tři sta let starou hudbu do jednadvacátého století tak, jak ji cítíme my.
Říkáte tomu Janoska Style. Co si pod tím mají posluchači představit?
To není jen hudební styl. Je to způsob přemýšlení. Když jsme před třinácti lety založili Janoska Ensemble, měli jsme jasnou představu – vytvořit něco, co v klasické hudbě dosud neexistovalo. Chtěli jsme vrátit improvizaci tam, kam historicky patřila. Dnes lidé často zapomínají, že Bach, Mozart, Beethoven, Paganini nebo Liszt byli výborní improvizátoři. Improvizace byla přirozenou součástí jejich koncertů. Postupem času se z klasické hudby téměř vytratila. My jsme ji chtěli znovu objevit.
Protože právě improvizace je okamžik, kdy vzniká něco neopakovatelného. Hudebník reaguje na publikum, na atmosféru sálu, na své kolegy, na energii daného večera. To je něco, co se nedá napsat do not.
Měli jste improvizaci v sobě odmalička?
Ano. Vyrůstali jsme už v sedmé generaci hudební rodiny. Náš otec nás od dětství vedl k tomu, abychom nejen hráli noty, ale také sami tvořili. Odjížděl na koncerty a nechával nám jednoduché melodie s úkolem, abychom do jeho návratu vytvořili vlastní pokračování. Tehdy jsme si ani neuvědomovali, že vlastně improvizujeme.
Později nás v tom podporovali i naši profesoři na konzervatoři. Když jsme dostali Chopina nebo Liszta, často jsme do skladeb přirozeně vkládali vlastní nápady. Naštěstí jsme měli učitele, kteří v tom neviděli chybu, ale talent. Možná právě tehdy se začal rodit Janoska Style.
Takže Janoska Style vznikal mnohem dříve než samotný soubor?
Přesně tak. Oficiálně jsme tento pojem začali používat až v roce 2013, ale ve skutečnosti vznikal celý život. Každý z nás přináší do souboru něco jiného. Jeden je silný v rytmu, druhý v melodii, další v improvizaci nebo harmonii. Když se všechny tyto schopnosti spojí na jednom pódiu, vzniká Janoska Style. Není to jedna věc. Je to součet našich osobností.
Vaše koncerty jsou známé tím, že nikdy nejsou stejné. Opravdu pokaždé improvizujete?
Ano, a to nás baví nejvíc. I polovina každé skladby může vzniknout přímo na pódiu. Reagujeme jeden na druhého, překvapujeme se navzájem a zároveň se navzájem podporujeme. Po tolika letech společného hraní už téměř nepotřebujeme slova. Stačí pohled, někdy ani ten ne. Zavřeme oči a víme, kam chce ten druhý hudbu posunout.
Proto neexistují dva stejné koncerty. Máme fanoušky, kteří za námi cestují po Japonsku nebo celé Asii na několik koncertů během jediného turné. A říkají nám, že právě tato neopakovatelnost je důvodem, proč se stále vracejí. Dokonce se stalo, že někteří z nich přiletěli z Asie až do Bratislavy – a možná dorazí i do Prahy.
Ve vaší hudbě jsou slyšet vlivy mnoha zemí. Odkud přicházejí?
Cestujeme po celém světě a všude se učíme. Ve Španělsku nás fascinovalo flamenco, v Argentině tango, v Brazílii bossa nova. Neučíme se je z nahrávek, ale přímo od lidí, kteří v těchto kulturách vyrostli. Máme možnost hrát s nejlepšími místními hudebníky a poznávat jejich hudbu z první ruky.
Když hrajeme argentinské tango nebo brazilskou bossa novu, snažíme se zachovat jejich skutečnou autenticitu. Hudba totiž podle nás nemá hranice. Existuje jen dobrá hudba a špatná hudba. Žánry nás nikdy příliš nezajímaly.
Kdyby dnes seděl v první řadě Antonio Vivaldi, co myslíte, že by řekl?
Věříme, že by měl radost. Vždyť i on byl skvělý improvizátor. Nesnažíme se jeho hudbu měnit nebo bourat. Naopak. Chceme jí vzdát úctu tím, že ji necháme znovu žít. Podobné zkušenosti už máme i s dnešními skladateli. Hans Zimmer byl nadšený, když slyšel jednu ze svých skladeb v našem podání. Podobně reagoval i Lalo Schifrin, autor hudby k Mission: Impossible. Říkal nám, že přesně takhle si svou hudbu představoval. To je pro nás obrovská pocta.
Co by si měl divák z vašeho koncertu odnést?
Především energii. Naše koncerty nejsou klasické koncerty v tradičním slova smyslu. Lidé mohou spontánně tleskat, zpívat, reagovat. Atmosféra bývá podobná jako na velkých populárních koncertech, ale přitom zůstává zachována duše klasické hudby.
Nejkrásnější okamžiky přicházejí po koncertě. Když za námi lidé přijdou a řeknou: „Odcházím domů šťastnější, než když jsem přišel.“ To je náš skutečný cíl. Nechceme jen zahrát koncert, chceme lidem udělat radost.
Členové Janoska Ensemble nám prozradili svůj hudební sen. Jejich odpovědi možná nejlépe vystihují, proč si tento soubor získává publikum po celém světě.
„Mám vlastně pocit, že svůj hudební sen právě žiji. Pokud budeme moci pokračovat stejnou cestou jako dosud, budu opravdu šťastný.“
„Chtěl bych, abychom jednou zahráli na všech nejvýznamnějších světových scénách. A pak možná přijde další sen – velké arény, stadiony nebo místa, kde můžeme naši hudbu sdílet s ještě větším publikem.“
„Mým snem je nikdy se nepřestat posouvat. Být stále kreativnější, překvapovat naše posluchače a hledat nové hudební cesty. Myslím, že právě to je pro umělce nejdůležitější. A jeden z mých velkých snů se právě teď plní – vystoupíme poprvé v Praze. Na to se opravdu moc těším.“
„Přeji si, aby jednou naši potomci dokázali ještě víc než my. Všichni máme děti, které se věnují hudbě, už dnes s námi občas stojí na pódiu a mají vlastní soubory. Mým snem je zažít den, kdy budeme společně hrát na velkých světových scénách jako jedna rodina.“
Janoska Ensemble nestaví svou budoucnost jen na virtuozitě nebo technické dokonalosti. Jejich síla spočívá především v radosti ze společného muzicírování, v rodinných kořenech a v odvaze neustále hledat nové cesty. Koncerty v jejich podání jsou živá setkání lidí, kteří věří, že hudba dokáže spojovat bez ohledu na žánry, generace i hranice států. Tuto energii přivezou také do Prahy. Publikum tak jistě čeká večer, na který se bude ještě dlouho vzpomínat.
PF
Foto © Andreas H. Bitesnich
