Lukáš Machalický a Ondřej Filípek vystavují v Galerii města Prahy

Lukáš Machalický: Hodina eklektismu

29.5.  – 1. 9. 2019, Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, Karlova 2, Praha 1

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Styl, který umožňuje kombinovat prvky pocházející z různého časového období a z různých kultur, přičemž použité tvary, barvy a materiály mohou být zcela nesourodé, přesto ale výsledný celek (umělecké dílo, koláž, interiérový design) vypadá velmi harmonicky a efektně.

Hodina eklektismu je název akusticko-vizuální intervence, kterou nainstaloval Lukáš Machalický v barokním interiéru piano nobile v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze. Projekt svou koncepcí navazuje na poslední dvě autorské výstavy – na výstavu Těleso ponořené do tekutiny, realizovanou v pražské MeetFactory před dvěma lety, a na projekt In the Park v New Jörg Kunstverein ve Vídni v roce 2018.

S aktuální intervencí obě výstavy spojuje důraz na promyšlenou dramaturgii a jednotlivé detaily. Lukáš Machalický totiž chápe výstavu daleko komplexněji – jako médium s přesahem do dalších významových rovin, kde se propojuje s textem, grafickým vizuálem a dalšími komponentami.

Architektura, tedy principy architektonických forem, je stěžejní téma Machalického konceptuální tvorby. Její reflexe ovlivňuje finální podobu realizace. V industriálním prostředí MeetFactory to byly specifické prostorové dispozice vnitřních rozměrů galerie 10 × 10 × 10 m, v New Jörg pak členění dvou místností jedenácti okny. V Colloredo-Mansfeldském paláci je to geometrie, která utváří charakter těchto výjimečných historických výstavních prostor.

Vrcholné baroko se specifickou vnitřní dispozicí je tak jedním ze stěžejních momentů instalace. Určuje ji barokní princip symetrické kompozice a geometrické řazení prostor. Machalický si pohrává s jednotlivými architektonickými schématy, která svou intervencí mění. Nezajímá ho přitom primárně jejich řád a striktní pravidla, ale spíš – nebo především – jejich ambivalence. Inspirací tedy není symetrie, ale zejména její narušení, vytvářející určitou deformaci, která je často dílem náhody. Výsledkem se stává permanentní polemika s kategoriemi dokonalosti a nedokonalosti.

Vložením nových architektonických prvků vytváří Machalický v piano nobile nové fiktivní prostředí. Určité části prostoru vyvolávají dojem tunelů se skrytým dějem nebo fixovanou událostí na hranici mystifikace. Z barokní terminologie si autor pro svůj výtvarný koncept půjčuje pojmy jako imitace, iluze, fikce, kulisy nebo model. Ve spojení s manipulací s měřítky a s perspektivou prostupují celou intervencí a samotný prostor přetváří ve fantaskní kulisy. Zmíněné pojmy, které jsou ostatně aktuální právě pro současnost, rozvádí autor dále ve videích a fotografiích, které instalaci dotvářejí. Video se zdánlivě statickým obrazem pracuje s imitací mramorového obložení piana nobile; fotografie určitých detailů, zmapovaných 3D skenerem se dotýkají jemné hranice mezi realitou a její napodobeninou.

Kurátorka výstavy: Hana Larvová

Ondřej Filípek: Vaz

28.5. – 1. 9. 2019, Galerie hlavního města Prahy / Start Up, Colloredo-Mansfeldský palác, přízemí Karlova 2, Praha 1

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Čirá reakce na celek. Přetlak, lži, předsudky, nevědomost a debilita nás samotných, propojenost pouze kusem přirozenosti ve spojitosti s vnitřním bojem. Narušit, zničit, obnovit, dokázat řešit problém. Intuice nastiňující smysl, podvědomí popírá nesmysl. Učit se v chaosu.

 V rámci kartézského souřadnicového systému stojí vždy v centru světa člověk, který svět nahlíží. Filosof Jan Patočka ve svém textu Přirozený svět jako filosofický problém z roku 1936 poodkrývá možný trojí pohyb lidského života jako pohyb zakotvení či přijetí, jichž se nám dostává od druhých, pohyb práce a boje, jímž působíme na přítomné podmínky, které přizpůsobujeme k životu, a pohyb průlomu či pravdy, jenž v naší činnosti jako jediný není určován stavem danosti. Prožívaný pohyb, tak, jak o něm Patočka hovoří, není pouhou perspektivou vědomí, ale je daleko více skutkem.

V centru práce Ondřeje Filípka (* 1993) se tak objevuje lidská figura, která stojí na ruinách naší současnosti a kterou se pomocí jejích již dávno pohřbených reliktů snaží obnovit. To se děje v místech dotyku, kde se socha jako figura – svislý útvar připomínající lidské tělo – setkává s podložkou. Patočka hovoří o tělesném vědomí jako o aktivním skutku: Filípek se pak snaží skrze figurální sochu a její situaci v rámci její širší instalace demonstrovat radikální zapojení člověka do stavu věcí, do něhož je situován. Konstrukční princip jeho instalací pak připomíná snahu zorientovat se ve světě, který ztratil pevné body, na kterých lze ulpívat. V tomto procesu se vyjevuje autorova strategie oživování technických materiálů v rámci jejich využití v organických tvarech připomínajících lidské tělo, které bylo vpraveno do průmyslového rámce. Pod tíhou technické zkázy lidské přirozenosti Filípek znovu začíná stavět vertikály, rekonstruovat přirozené lidské vědomí ztracené v síti postindustriálního myšlení v současném světě.

Autor postupně na Akademii výtvarných umění v Praze prošel sochařskými ateliéry Jaroslava Róny a později Lukáše Rittsteina a v roce 2018 absolvoval školu figurálního sochařství a medaile Vojtěcha Míči. Vystavoval na skupinových výstavách Against Nature ve Veletržním paláci a Možnosti dialogu #1 v Salmovském paláci.

Kurátor výstavy: Jakub Král

Print Friendly, PDF & Email