Výstava Ivana Pinkavy Židle pod židlí

Mlčení židle

Prázdná židle. Název známé Weinerovy povídky z roku 1916 odkazuje k židli připravené pro přítele, který nikdy nepřišel.

Otázka, která se hned nabízí, zní: Kdy se židle stává prázdnou? V momentě, kdy začínáme očekávat hosta? Anebo až uvolněním místa, když host vstane a odchází? Zahrnuje židle jako objekt v sobě automaticky už i latentní přítomnost sedícího subjektu? Je „prázdnost“ její ontologickou daností?

Židle z fotografických obrazů Ivana Pinkavy jsou oprýskané a opotřebované jako těla, která snad na nich kdysi v ateliéru seděla a pózovala pro jiné fotografie. Do obou se podobným způsobem vepsala individuální fyzická stopa, která ale současně nabízí hlubší významové zobecnění. Přesto, že tyto židle na sobě nesou známky někdejšího používání, konkrétních dějů, specifického opotřebení, nejsou „domácké“. Ve snímcích chybí jakýkoliv náznak nebo vzpomínka na něco nahodilého, na alchymii kuchyně, drobné příběhy, na jakýkoliv okamžik, který by kondenzoval život v jeho těkavosti. Nikdy nevzbuzují přílišnou touhu k usednutí.

Naopak. Pinkavova židle se vyznačuje vytržením z kontextu, zmařením původních asociací, intimních rituálů, kdy ještě, spolu se stolem, byla jen nemluvným kusem nábytku. Teď je mlčící. Židle bez funkce. Stává se univerzálním znakem – jako symbol či šifra existence (Hodrová, 295).

Slovy R. Guardiniho, mlčet dokáže jen ten, kdo dokáže mluvit

Majestátní drapérie hozena přes křeslo přestává být pouhým potahem nebo plédem, pevná látka nedoléhá do hran, ale tíhou materiálu vytváří zdání objemu nohou sedícího. Ten ale není v prostoru mezi židlí a drapérií nijak přítomen. Subjektem se stává křeslo samotné. „Sezení“ nebo spíše „trůnění“ je tak aktivní činností, vlastní přímo objektu.

Foto: Livio Zanotto

Proces personifikace neživého předmětu ještě zintenzivňují znatelné známky destrukce. Rozviklanost a polámanost židlí dodává zdání fyzické bolesti, jakéhosi přenosu vlastností sedícího. Židle se sesouvá pod tíhou neviditelného těla, krátkými vykloubenými nohami se boří do změklé molitanové podlahy. Jindy ustrne v poloze houpajícího se dítěte. Konstrukce je vratká, chybí sedák. Židle představuje uprázdněné místo, ale současně nejistotu nebo přímo nemožnost sezení. Opřena o zeď, dokonce někdy ke zdi přitlačena, jakoby sama hledala stabilitu, zázemí, pozadí pro zaujetí pózy. Sedadla různých typů zachycené en face i z profilu, topořící se i klečící v gymnastických až sexuálních pozicích, vytváří vzájemně podstavce pro věci i pro sebe samé. Čalouněné matrace z gauče se vzpříčily dřevěné konstrukci, vysvlečeny, připraveny k něčemu mimořádnému (úklid, stěhování) vystavují svoje plochy.

Oslavená těla židlí, křesel a trůnů demonstrují v lesku politury jakýsi „život po životě“. Jejich neutichající slavnostnost se tiše vyjevuje pohledu kontemplujícího diváka.

Ivan Pinkava je fotograficky podává jako místa „plného prázdna“ – tedy jako portréty absence toho, co bylo nebo co má teprve nastat. Portrét absence přináší důkaz o tom, že přítomnost subjektu může být skrze jeho absenci výrazně zintenzivněna, ale také o tom, že jakkoli může být fyzicky nepřítomný či neviditelný – subjekt nemůže nikdy zmizet. (Jirsa, 316) Právě toto „uvolnění místa“ dělá z obrazů prázdných židlí jeviště možných dějů, ale současně i ohniska silné duchovní emanace.

Lucia L. Fišerová, kurátorka výstavy

Výstava se koná v Ateliéru Josefa SudkaÚjezd 30, 118 00 Praha 1.

Otevřeno denně kromě pondělí 12.00 – 18.00 hod.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...