Akademický malíř Josef Velčovský

Josef Velčovský, malíř, grafik a ilustrátor, se narodil 7. října 1945 ve Václavovicích. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, vysokoškolský titul obdržel na Akademii výtvarných umění v Praze. Pan Velčovský patří k významným ilustrátorům, jeho ilustrace se objevují ve více než sedmdesáti knihách. Své obrazy prezentuje nejen v České republice, ale i v zahraničí, například ve Finsku, Německu, Rakousku, Belgii, Francii, USA, Japonsku a dalších zemích. Obrazy Josefa Velčovského mají své čestné místo v Galerii hlavního města Prahy a v Národní galerii.

Navštívili jsme pana Velčovského doma v jeho ateliéru, kde nám poskytl zajímavý rozhovor.

Jak jste se dostal k malování, co Vás k tomu přivedlo?

Maluji od dětství, neuvažoval jsem, že bych někdy dělal něco jiného. Táta byl výborný kreslíř, vedl mne k malování od malička“.

Jaké bylo Vaše studium?

Studoval jsem školu figurální a portrétní malby, motivy s kulečníkový stolem, figury, akty. Ve čtrnácti letech jsem začal akty malovat. Profesor se divil mému mládí, říkal, že mi ani nemůžou ukázat ženu, která stojí modelem při malování“, dodal s úsměvem. „Spolužáci ze čtvrtého ročníku se mně ptali, zda jsem už viděl nahou ženu. Moje reakce na modelku, která tam stála byla velmi kladná. Tvářil jsem se, jako že akty vidím každý den. Jen jsem měl červené uši“.

V roce 1969 jsem dostal první cenu akademie, druhou mi dali francouzi jako volné stipendium. Udělal jsem si program a rozdělil ho mezi Bretaň a Provence. V Bretani jsem se seznámil s českým architektem, který tam emigroval. Ten mne naložil do auta a jezdili jsme po Bretani. To byla velká inspirace. Bretaň a Finsko mne inspirují dodnes“.

Jakou technikou jste začínal malovat?

Začínal jsem akvarelem, temperou, brzy jsem přešel na olej“.

Čím se Vám pracuje lépe?

Akvarel vypadá jako snadnější, nevinný, jsou to vodovky, ale je to jedna z nejtěžších technik. Barva jde položit jen jedenkrát a má být čistá, namíchaná, a položit se napoprvé. Odborník na akvarel je švédský malíř Anders Zorn, opravdu mistr. Obraz maluje lehce, podobně jako Zdenek Burian. Co tah, tak to prostě sedí a nejde to udělat lépe“.

Zdenka Buriana jsem také zažil, pamatuji ho ještě jako kluk, prehistorické krajiny, fantazie. Setkal jsem se s ním jako student na akademii, bylo to dobrý člověk“.

Měl jste už v mladém věku nějakou inspiraci, malíře, který byl váš vzor?

Byl to malíř Kandinsky, nedá se kopírovat, je to jen inspirace. Způsob jeho myšlení je zajímavý, je to snad jediný malíř, na kterém je vidět, jak šel od realismu do abstrakce. Nemá cenu se bránit nějakému vlivu. Inspirovat se a nechat to odejít. Na studiu bylo dobré, že student měl šest let na to, aby se hledal, aby našel svoji cestu. No a k tomu ještě přibyl ten zázrak, že se tím živím a víc si už přát nemůžu“, s úsměvem dodává pan Velčovský.

Jaká je umělecká cesta, dráha, kterou jdete?

Nejraději maluji krajiny a zakomponované ženské tělo. Neuvažuji nad stylem či dráhou, každý má svůj styl. Vše se mění. Někteří umělci ustupují od obrazů, malují objekty. To se mně netýká, mám vlastní cestu. Když se moje dílo líbí, těší mne to. Dobré výstavy si vychutnám, rád je navštěvuji. Maluji hodně motivy ze severských zemí, Bretaň, Norsko“.

Pamatujete se na svůj první úspěšný obraz?

Takový obraz, který někdo ocenil, jsem namaloval v patnácti letech. Ocenil ho neznámý člověk, který mi ho ukradl cestou ve vlaku. Seděli jsme ve vagónu se spolužákem samy dva a obraz přesto zmizel“.

Váš zajímavý získaný úspěch?

Byla to výstava mých obrazů uspořádaná ke 110. výročí malíře René Magritta, která se konala v kulturním centru v Belgii. Je to můj oblíbený malíř“.

Co máte v současné době rozpracováno?

Dokončuji obraz krajiny v Bretani. Mimo Bretaň mne hodně mne inspirují pouště, ty duny připomínají křivky ženského těla“.

Chystáte v blízké době nějakou výstavu?

Ano, připravuji výstavu na podzim ve Zlíně. Upřímně, měl jsem už více jak 140 výstav, už jsem ve věku, kdy mně to spíše zdržuje od práce. Galerie moje obrazy prodávají, mám asi deset vybraných galerií, tři by mi stačily. Jsem ale věrný i těm nejstarším“.

Pamatujete se na svůj první prodaný obraz?

Pamatuji si velmi dobře. Bylo to v mých patnácti letech, v roce 1960, Byl to akvarel, maloval jsem u nás doma paseku v lese, struha, borový les, slunce, listí, taková naše krajina. Namalovaný obraz jsem postavil doma ke zdi. Přišel na návštěvu tátův kamarád, jak to bývalo dříve na vsi, sednul si, koukal na ten obraz a povídá: To bude drahej obraz, tam je takovejch pět tisíc kubíků dřeva. Jako truhlář to hned přepočítal. Takhle by se měly prodávat obrazy, podle toho, co obsahují. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, co si mám říci za peníze. Hledal jsem nápovědu u táty, ten mne v tom ale nechal. Ten obraz pak soused koupil za 50 korun“.

Děkujeme za pěkný rozhovor.

Redakce
Foto: Petr Brodecký

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...