Koruna v ústavě není evropskou výjimkou. Maďarsko chrání forint, Rumunsko svou měnu

Vládou dnes podpořený návrh na zakotvení české koruny do ústavy není v evropském ani mezinárodním kontextu ojedinělý. Obdobné ustanovení už existuje například v Maďarsku nebo Rumunsku. Polsko zase chrání svoji měnovou suverenitu nepřímo, prostřednictvím ústavního postavení centrální banky. Mezinárodní srovnání přitom ukazuje, že existují různé způsoby, jak národní měnu ústavně zabezpečit, aniž by to nutně znamenalo definitivní odmítnutí eura.

Nejbližší obdobu českého návrhu nabízí Maďarsko. Jeho základní zákon, účinný od roku 2012, v článku K výslovně stanoví, že oficiální měnou Maďarska je forint. Jde o stručnou formulaci, která je prakticky totožná s nynějším českým návrhem. Budoucí nahrazení forintu eurem by proto vyžadovalo řešení také na ústavní úrovni. Maďarsko přitom stejně jako Česko při vstupu do Evropské unie přijalo závazek společnou měnu v budoucnu zavést, aniž by mělo pevně stanovený termín.

Ještě zajímavější je rumunský příklad. Článek 137 rumunské ústavy výslovně stanoví, že národní měnou je leu. Současně však připouští jeho nahrazení měnou Evropské unie prostřednictvím organického zákona. Rumunsko tak dokázalo spojit ústavní ochranu národní měny s předem vymezenou právní cestou k přijetí eura. Ukazuje se tedy, že ústavní zakotvení měny a otevřenost k budoucímu vstupu do eurozóny nemusí být v rozporu.

Polsko představuje třetí model. Jeho ústava zlotý výslovně nejmenuje, zato v článku 227 zakotvuje výlučné právo polské centrální banky vydávat peníze a stanovovat a uskutečňovat měnovou politiku. Přijetí eura by si proto podle převažujícího právního výkladu vyžádalo ústavní změny. Polsko tak chrání vlastní měnový režim jinou cestou než Maďarsko.

Tyto příklady ukazují, že rozhodující není pouze samotné pojmenování měny v ústavě. Podstatné je také vymezení pravomocí centrální banky a pravidel, za kterých lze měnové uspořádání změnit. Zatímco Maďarsko klade důraz na konkrétní národní měnu, Polsko chrání institucionální předpoklady její existence a Rumunsko přímo upravuje možnost přechodu na euro.

Český návrh proto nelze označovat za mezinárodně ojedinělý. Jeho skutečný význam však není primárně ekonomický, nýbrž institucionální. Případné zavedení eura by nově podléhalo souhlasu tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů. Znamenalo by to nutnost dosáhnout podstatně širší politické shody, než jakou vyžaduje běžný zákon.

Ekonomické důvody pro zachování koruny přitom existují nezávisle na jejím ústavním zakotvení. Vlastní měna umožňuje České národní bance reagovat na specifické potřeby českého hospodářství. Česká ekonomika může potřebovat odlišné úrokové sazby než například Německo, Francie nebo Itálie. Samostatný směnný kurz navíc představuje mechanismus přizpůsobování hospodářským otřesům. To jsou výhody, které by přijetím eura zanikly.

Na druhé straně by společná měna odstranila kurzové riziko vůči eurozóně, snížila některé transakční náklady podniků a usnadnila přeshraniční obchod. Ústavní zakotvení koruny tudíž samo o sobě neřeší ekonomickou otázku, zda je dlouhodobě výhodnější korunu zachovat, nebo ji nahradit eurem. Pouze zvyšuje nároky na politický konsenzus potřebný k případné změně.

Bezprostřední dopad návrhu na kurz koruny, inflaci či úrokové sazby lze očekávat jako zanedbatelný. Finanční trhy již nyní s brzkým přijetím eura v Česku nepočítají. Ústavní změna by tedy zejména potvrdila současný stav a ztížila jeho budoucí změnu.

Zásadní je rovněž skutečnost, že ústavní zakotvení koruny by samo nezrušilo český závazek přijmout euro, který vyplývá z přístupové smlouvy k Evropské unii. Česko by nadále zůstávalo zemí s povinností společnou měnu v budoucnu zavést, avšak bez závazného termínu. Vzniklo by tak možné napětí mezi domácími ústavními pravidly a evropským závazkem.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank