Příběh zámku Lešany pokračuje. Návrat k životu trval čtvrt století

Ladislav Truhlář koupil v roce 1996 historické sídlo, jehož obnova se zdála být nad síly jednoho člověka. Místo rychlé rekonstrukce přišlo pětadvacet let práce, vlastní tým řemeslníků a rozhodnutí zachránit místo, který už dávno nebylo jen soukromým majetkem. Dnešní Lešany proto nevyprávějí pouze o šlechtě, baroku a secesi. Vyprávějí především o odpovědnosti za místo, které dostalo druhou šanci.

Každá taška na střeše lešanského zámku prošla při opravě lidskýma rukama. Nebyla to romantická představa majitele historického sídla, ale prostá nutnost. Nabídky stavebních firem ukazovaly částky, které se soukromými možnostmi neměly mnoho společného. Ladislav Truhlář proto zvolil cestu, na níž se velká slova rychle mění v každodenní práci: vytvořil vlastní tým řemeslníků a pustil se do obnovy sám.

Tento obraz vystihuje Lešany lépe než jakýkoli soupis architektonických slohů. Zámek se nevrátil k životu díky jediné velké investici ani okázalému projektu. Zachraňoval se po částech, rok za rokem, místnost za místností. Za opravenými fasádami, střechami a interiéry jsou tisíce rozhodnutí, co zachovat, co vrátit do původní podoby a co už čas nenávratně odnesl.

Dnes návštěvník projde nádvořím, vstoupí do velkého sálu, zvedne oči k malbám a snadno získá pocit, že zámek takto stál odjakživa. Citlivá obnova se pozná i podle toho, že za sebe nechá promluvit zámek. V Lešanech je však dobré vědět, kdo mu hlas vrátil.

Majitel, který zůstal

Koupě zámku začala jinak, než životním plánem, který by Ladislav Truhlář dlouhá léta připravoval. Vzdálenější příbuzní ze sousedních Břežan věděli, že obec nabízí historické sídlo k prodeji, a přivedli ho k myšlence, že by se mohl stát jeho novým majitelem. V prosinci 1996 zámek skutečně koupil. Povzbuzování okolí ale brzy vystřídala realita: odpovědnost za celý areál zůstala na něm.

Bylo mu padesát let. Následující čtvrtstoletí, až přibližně do jeho pětasedmdesáti, určovala obnova Lešan velkou část jeho života. U každé větší etapy si nejprve nechal spočítat cenu. Oprava střechy, fasády nebo další části areálu však vycházela příliš draze. Zámek se proto začal měnit vlastními silami, bez státních dotací a z rodinných peněz.

Kolem majitele postupně vznikla skupina českých a ukrajinských řemeslníků. Učili se pracovat s konkrétním prostorem a hledali postupy, které respektovaly jeho historii a zároveň byly uskutečnitelné. Specializovaným firmám zůstaly jen práce, jež bez jejich zkušeností zvládnout nešlo, například dřevěná konstrukce a krytina nové báně. Většina ostatního vznikala svépomocí.

K obtížné rekonstrukci se přidala nejistota kolem vlastnictví. Metropolitní kapitula u svatého Víta požádala o navrácení majetku v restituci a rozběhl se spor s obcí, která zámek prodala. V té době už byly do oprav vloženy značné prostředky. Restituční nárok nakonec neuspěl a Ladislav Truhlář mohl pokračovat, aniž by se znovu otevírala otázka, komu budou Lešany patřit.

Obnova nečekala na okamžik, kdy bude hotovo úplně všechno. Zpřístupněné části začaly sloužit svatbám, společenským setkáním a gastronomii už během prací. Zámek se vracel lidem postupně, ve stejném rytmu, v jakém se opravoval.

Šest let proti stotunovému dědictví války

Nejvýmluvnější kapitolu celé obnovy napsala zámecká věž. Za druhé světové války na ní vznikla mohutná železobetonová nádrž na vodu. Konstrukce vysoká přibližně jedenáct metrů a těžká kolem sta tun zatěžovala samotnou stavbu. Odstranit ji znamenalo technologický oříšek. Nestačilo přijet s těžkou technikou a během několika dnů odvézt suť. Ladislav Truhlář ji rozebíral po částech šest let.

Teprve potom mohla věž znovu získat cibulovou báň. Její konstrukce vznikla nejprve na zemi, kde ji majitel spolu se dvěma tesaři připravil, a následně ji jeřáb usadil na vrchol. Příběh věže v sobě koncentruje vše, co obnova Lešan znamenala: fyzickou námahu, řemeslnou vynalézavost, respekt k historické podobě i ochotu věnovat jedinému úkolu tolik času, kolik skutečně potřeboval.

Podobně se postupovalo na střeše, jejíž staré ručně vyráběné tašky se nevyhodily jen proto, že moderní řešení by bylo rychlejší. Každou bylo třeba vzít do ruky, zkontrolovat a znovu použít tam, kde to její stav dovoloval. Za pohledem na opravený zámek se tak neskrývá abstraktní pojem rekonstrukce, ale lidská práce měřená roky.

Prostor, do kterého se zapisovalo několik staletí

Zámek Lešany vyrostl ze starší tvrze a v polovině 16. století získal podobu šlechtického sídla. Roku 1683 jej převzala svatovítská kapitula na Pražském hradě, která dala areálu dnešní čtyřkřídlé uspořádání a vlastnila jej až do konce druhé světové války. Po zestátnění v roce 1949 přešel do užívání místního zemědělského družstva. Každé období něco přineslo, jiné vrstvy naopak poškodilo nebo překrylo.

Historie se tu dá číst přímo ze stěn. Nejvýraznějším prostorem je velký sál, který vznikl při barokní přestavbě. Sloužil společenskému životu, hudebním produkcím a při větším počtu hostů zřejmě také jako jídelna. V roce 1758 jeho stěny pokryl Jan Václav Špicer krajinami, které návštěvníka odvádějí do evropské přírody, mezi venkovské výjevy a romantické zříceniny.

Pohledy na Pražský hrad a Karlštejn přibyly později, patrně na přelomu 19. a 20. století. Od původních maleb je odlišuje námět i zachycená podoba staveb. Pražský hrad připomíná sídlo Metropolitní kapituly, Karlštejn zase personální vazby mezi tamní a svatovítskou kapitulou. Nejde tedy jen o dekoraci. Malby vyprávějí, komu zámek patřil a k jakému světu se hlásil.

Nedaleko sálu se nachází kaple svatého Víta, vybudovaná mezi lety 1753 a 1755. Požár v roce 1903 ji připravil o velkou část původní barokní podoby. Zachovala si však rozměry, výšku a klid prostoru, který ani dramatické zásahy minulého století nedokázaly zcela setřít. Spolu s velkým sálem patří k místům, kde Lešany nejzřetelněji ukazují svou historickou hloubku.

Secese bez vitríny a historie, která promluvila

Opravený zámek může zůstat krásnou kulisou. Lešany se rozhodly udělat ještě další krok a hledají způsob, jak staré interiéry přiblížit lidem, kteří od návštěvy památky očekávají víc než výklad dat a jmen. Turistická sezona 2026 proto přinesla novou prohlídkovou trasu Šťastný život v secesi.

První patro přenáší návštěvníky do života na menším venkovském zámku kolem roku 1900. Více než tisíc exponátů představuje secesi nejen jako výtvarný styl. Slavnostní šaty, klobouky, šperky, vějíře, pánské fraky, ranní a noční oděvy i dětské námořnické oblečky skládají obraz každodennosti, v níž měl oděv, stolování i společenské chování jasná pravidla.

Významnou část představuje sbírka Zdeny Mudrákové ze Zlína zaměřená na textil a doplňky z let 1890 až 1920. V jednotlivých místnostech promlouvají z video obrazů někdejší majitelé, zámecké služebnictvo, urozené dámy i sama sběratelka. Multimediální průvodci nesoutěží s interiéry o pozornost. Dávají hlas lidem, jejichž přítomnost bychom si jinak museli pouze domýšlet.

Tím se uzavírá pozoruhodný kruh. Dům, který byl zachráněn lidskýma rukama, nyní znovu vypráví příběhy prostřednictvím lidských tváří. Secese tu není vzdálenou kapitolou dějin umění, ale prostředím se zvuky, gesty, pravidly i drobnými radostmi.

Záhady v přízemí, krvavé koleno na chodbě

Druhá trasa mění atmosféru téměř okamžitě. Výstava Největší záhady a tajemství světa obsadila přízemí i kapli a přiváží repliky, modely a faksimile předmětů, nad nimiž se po generace vedou spory. Turínské plátno, Voynichův rukopis, mechanismus z Antikythéry, Longinovo kopí, socha Moai nebo křišťálová lebka otevírají otázky, na něž výstava nenabízí jednoduché odpovědi.

Videomapping, hologramy a další obrazové prvky pomáhají vytvořit prostředí, v němž nejde jen o prohlížení exponátů. Návštěvník dostává prostor přemýšlet, co je doložená historie, co domněnka a proč nás neobjasněné příběhy stále tolik přitahují. Barokní zámek se tu setkává s technikou 21. století, aniž by jedna vrstva musela vytlačit druhou.

Také Lešany mají svá drobná tajemství, i když se nemohou pochlubit klasickou Bílou paní. Děti při večerních prohlídkách straší krvavé koleno na chodbách a v malé jídelně se podle místních občas samy otevírají skříně. Tyto historky nenahrazují skutečnou historii. Patří k domu stejným způsobem jako vrzání podlahy nebo stín ve starém průchodu: dodávají mu paměť, kterou nelze zapsat do inventáře.

Zámek, který nečeká na dokončení

Lešany dnes nemají mnoho dveří, za nimiž by čekaly další rozsáhlé prostory na zpřístupnění. Pro návštěvnický provoz je využita téměř celá budova. Někdejší majitelův apartmán slouží zájemcům o zámecké ubytování a dva menší pokoje zůstávají jako zázemí lidí, kteří se o chod areálu starají. Další rozšiřování by už znamenalo zasahovat do restaurace nebo jiných živých částí zámku.

Budoucnost tu není postavena na počtu nově otevřených místností. Důležitější budou příběhy, které do hotových prostor přijdou. Výhled na následující roky počítá se zachováním obou prohlídkových tras. V sezoně 2027 by se v přízemí měly představit mistrovské repliky českých korunovačních klenotů. Doprovodná část připomene osudy dvaadvaceti panovníků korunovaných svatováclavskou korunou i příběh celého korunovačního kompletu.

Další plánovaná sezona má patřit výstavě Svět čar a kouzel, určené dětem a příznivcům fantazie. V obou případech se opakuje stejný princip: historická budova není cílem, který se jednou opraví a uzavře. Je rámcem pro nové kulturní zážitky, setkávání, svatby, pobyty i návraty návštěvníků.

Druhá šance

Při odjezdu z Lešan zůstávají v paměti Špicerovy krajiny, ticho kaple i oživlé secesní obrazy. Nad všemi jednotlivostmi stojí vědomí, že nic z toho nemuselo přežít v podobě, v jaké to vidíme dnes.

Ladislav Truhlář koupil rozlehlou budovu a převzal odpovědnost za místo, do něhož se po staletí zapisovaly lidské osudy, církevní dějiny, válka, zestátnění i léta praktického využívání. Mohl zvolit rychlejší řešení, mohl se zastavit před cenami oprav nebo během majetkových sporů. Místo toho zůstal a pokračoval.

Lešany jsou příběhem dokonale zachované minulosti, kterou bylo nutné znovu vybojovat prací. Každá opravená část připomíná, že kulturní dědictví nepřežívá samo od sebe. Potřebuje někoho, kdo se v rozhodující chvíli nezeptá jen na cenu, ale také na to, co by jeho ztráta znamenala.

Zámek dostal druhou šanci. Znovu se v něm bydlí, slaví, vypráví a objevuje. Po čtvrtstoletí obnovy je to nejpřesvědčivější důkaz, že Ladislav Truhlář nezachránil jen stavbu. Vrátil Lešanům život.

Prohlídková sezona 2026 trvá do 28. září. Zámek je otevřen v pondělí a od středy do neděle od 9.30 do 16.30, poslední vstup je v 16 hodin; v úterý zůstává zavřeno. Aktuální informace o prohlídkách, výstavách a rezervacích jsou na webu www.zameklesany.cz.

PF
Foto: archív redakce