Sochu maršála Koněva vystřídala výstava pamětnických příběhů

Nikdy nezapomeneme, hlásí v ruštině nová pamětnická výstava, kterou pořádá nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s Prahou 6. Prostřednictvím textů a fotografií, ale i skrze audiovizuální sloup s dobovými záběry výstava seznamuje s příběhy, které ilustrují roli Sovětského svazu v československých dějinách: od osvobození od nacismu přes totalitní 50. léta a okupaci v srpnu 1968 až po odchod sovětských vojsk ze země. Výstavu na náměstí Interbrigády, kde dříve stála socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, je možné volně zhlédnout do konce ledna 2022.

„Je nesmírně důležité připomínat, že se Sověty nepřišlo v květnu pětačtyřicátého roku do Československa jen veselí z osvobození. Mnoho našich sousedů ruské národnosti, kteří do Československa utekli ve dvacátých letech před bolševiky, bohužel padlo do spárů sovětské rozvědky Směrš. Kde jinde si příběhy těchto lidí připomenout, než právě na místě, kde stávala socha vojevůdce, který tyto katy do Prahy přivedl? A právě na jeho příběhu a příbězích jeho obětí je třeba si neustále ukazovat, jak je snadné se z osvoboditele stát okupantem a ze zachráněného obětí. Abychom nikakdá nezabudli,“ vyzdvihuje starosta Prahy 6 Ondřej Kolář symbolický význam nové expozice.

Výstavu „Nikogda ně zabuděm“ („nikdy nezapomeneme“), jejíž název odkazuje na závěrečný verš známé protiokupační písně Karla Kryla „Tak vás tu máme“, připravilo Post Bellum za podpory městské části Praha 6. „Světové dějiny se skládají z jednotlivých lidských příběhů, někdy šťastných, jindy naopak úplně šílených, nicméně příběhů, které mají někdy takovou sílu, že jsou schopny rozrušit historické mýty vytvářené těmi, kteří drželi moc, když se dějinné interpretace rodily. Právě proto si dovolujeme předestřít na jednotlivých lidských osudech stále velmi zjitřenou historii česko-ruských vztahů a zároveň doufáme, že veřejnosti pomůže udělat si přesnější obrázek o tom, co se u nás ve druhé polovině 20. století skutečně odehrálo,“ komentuje dramaturgii výstavy místostarosta Prahy 6 pro kulturu Jan Lacina.

Prostřednictvím plakátů výstava seznamuje se čtyřiceti pamětnickými příběhy z databáze projektu Paměť národa. Jednotlivá svědectví jsou rozdělena do čtyř kapitol: „Osvobození“ se zaměřuje na konec druhé světové války, „Dozor“ přináší svědectví z 50. let v Československu a připomíná zdejší léta sovětského vlivu, „Vpád“ osvětluje zkušenost se sovětskou okupací z roku 1968 a „Odchod“ zachycuje události spojené se zhroucením komunistického režimu a následný odsun okupační sovětské armády z Československa. Nechybí ani plakát s textem vojenského historika Jiřího Fidlera „Kdo byl maršál Koněv“. Výstavu pak dotváří několikametrový audiovizuální sloup, který stojí na místě soklu bývalé sochy maršála Koněva. V  útrobách tohoto sloupu jsou k vidění archivní videosnímky s dobovými záběry z jednotlivých dějinných událostí a také s promluvami pamětníků. 

Příběhy Paměti národa u Koněva nijak nezpochybňují ohromné nasazení obyvatel Sovětského svazu za druhé světové války a jejich zásadní podíl na porážce nacismu v Evropě. Ani v nejmenším se nechceme dotknout cti rudoarmějců, hrdinů a obětí války. Nelze však zastírat násilí, kterého se masově dopouštěly sovětské úřady i na našich občanech v gulazích, rudoarmějci na civilním obyvatelstvu, nelze neslyšet svědectví znásilněných žen zvláště v jarních měsících roku 1945 při tzv. osvobozování. Zpochybňuji, že se jednalo o osvobození v pravém a plném slova smyslu. Jistě se jednalo o osvobození od nacismu, ale s ohledem na to, co následovalo, nikoliv ke svobodě,“ říká vedoucí projektu Paměť národa a ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.

Tvůrci výstavy budou jednotlivé příběhy obměňovat tak, aby svědectví akcentovala letošní významná výročí – např. 30 let od odsunu sovětských vojsk z Československa, výročí okupace v roce 1968 nebo  Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu. „Příběhy od Koněva“ autoři publikují i na webové stránce konev.pametnaroda.cz, a to nejen v češtině, ale i anglicky a rusky. „Vybrali jsme příběhy, které historické události ilustrují z různých pohledů. Jde o zkušenost lidí, kterým osvobození od nacismu v květnu 1945 zachránilo život, ale i svědectví těch, jejichž blízcí krátce poté skončili v gulagu. Anebo příběhy těch, kteří se postavili proti srpnové okupaci v roce 1968 i vyprávění pamětníků, kteří se s ní smířili a třeba jí dodnes obhajují,“ dodává k tomu kurátor výstavy Michal Šmíd, správce portálu Paměť národa, a pokračuje: „Výstavu zároveň vnímáme jako určitou intervenci do veřejného prostoru. Sami jsme napjatí, nakolik místo zatížené dědictvím komunistické propagandy unese leckdy protichůdná svědectví, vzpírající se doktrínám různých zvěstovatelů té jediné správné ,pravdy´.“

Exteriérovou výstavu Nikogda ně zabuděm na náměstí Interbrigády v Praze 6 mohou návštěvníci zhlédnout do konce ledna 2022.

Příběh Záviše Bozděcha (*1929): Patřil do skautské odbojové skupiny, po válce skončil v lágru

Se skautingem Záviš Bozděch začal za války roku 1943. Skautské organizace byly tehdy rozpuštěny nacisty. Jednalo se tedy o oddíl ilegálně provozovaný Klubem českých turistů. Během Pražského povstání byl Záviš členem skautské hlídky v ulicích města. „Jako oddíl jsme toho moc nevěděli, přes nějaké spojky jsme měli za úkol jen počítat Němce a hlásit, kde jsou ubytovaní. Měl jsem na starosti kasárny v Karlíně, chodil jsem dokolečka a počítal, kolik vyjíždí aut, a vyhlížel tanky,“ vzpomíná Záviš.

Po válce se pamětník věnoval různým aktivitám ve skautském oddílu. Dostal se do skautské větve odbojové skupiny, která se v roce 1949 pokusila o protivládní převrat. Iniciátorem této akce byl Jiří Navrátil, který si vybral Záviše a pár dalších kluků. Měli sloužit coby spojky. Sešli se v Dejvicích. Po nějaké době, když marně čekali na pokyny, se s kamarádem rozhodli, že odejdou. Obávali se, že věci neprobíhají tak, jak mají. „Stoupli jsme si na zastávku a pak přišli dva pánové, kteří vytáhli pistoli, dali nám ji na břicha a odvedli nás do generálního štábu. Tím to všechno skončilo. Později se ukázalo, že chytali všechny lidi v okolí bez výběru. Například zadrželi nějakou kapelu, která se zrovna vracela z plesu. Kdo šel po ulici, toho sebrali. Báli se asi, že se jim to vymyká z rukou, a taky už možná zjistili, že jsou v tom zapojení i kluci ze Skauta,“ popisuje pamětník zatčení. Následoval výslech a odvoz do věznice v Ruzyni.

Záviš byl odsouzen podle paragrafu o neohlášení trestného činu, a to na dva roky. V lágru na Záviše čekala těžba uranu. Na Rovnosti panovaly pro práci velmi přísné normy, při jejichž nedodržení hrozily tresty. Například omezování přídělů jídla. „Já jsem normy plnil tak na osmdesát procent,“ zmiňuje Záviš. Skvělý kolektiv, se kterým se do tábora dostal, byl velkou výhodou. V partě si důvěřovali a věděli, že na sebe nedonáší, čímž byli důvěryhodnější i pro ostatní vězně. Jednou se na Rovnosti Záviš dostal k výslechu. Zapříčinila to tajná komunikace s Jiřím Navrátilem a také to, že se mu podařilo získat nějaké peníze zvenku. Za trest byl poslán na samotku, kde strávil víc než deset dní v zimě. Jídlo dostával pouze obden.

Když se Záviš zamýšlí nad dobou, kterou prožil v lágru a také na vojně, porovnává ji s odporem dnešní generace vůči vojně a snahou za každou cenu co nejrychleji budovat kariéru: „Nemyslete si, že ten čas je tak důležitý. Dá se strávit i jinak než neustálou snahou o kariéru. Nejde o to hlavní.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...