Tři výstavy, tři odlišné světy. EPO1 zve na cestu současným uměním, která překvapí i zkušené návštěvníky

Na úpatí Krkonoš vzniklo místo, které si během několika let vydobylo respekt nejen mezi odborníky, ale také mezi milovníky současného umění z celé republiky. Centrum současného umění EPO1 v Trutnově znovu potvrzuje, že galerie nemusí být jen prostorem pro vystavená díla. Může se stát živým organismem, který propojuje architekturu, světlo, zvuk, prostor i samotného návštěvníka. Nový výstavní cyklus přináší tři výrazně odlišné projekty – Neokosmos Pavla Holečka, Vzpomeň sobě, že není všechno štěstí Vladimira 518 a Rekreaci Ondřeje Mesteka. Každá výstava vypráví vlastní příběh, společně však vytvářejí pozoruhodně soudržný celek, který otevírá řadu otázek o člověku, jeho paměti, představivosti i vztahu ke světu kolem nás.

Bývalá prvorepubliková elektrárna dnes vyrábí jiný druh energie. Místo elektřiny nabízí inspiraci, dialog a prostor pro současné umění v jeho nejrozmanitějších podobách. Industriální architektura EPO1 není pouhou kulisou výstav, ale jejich přirozenou součástí. Rozlehlé haly, zachované technické prvky i velkorysé prostory umožňují vznik projektů, které by v tradičních galerijních sálech jen obtížně hledaly své místo.

Právě v tom spočívá jedinečnost EPO1. Galerie dlouhodobě propojuje výrazné osobnosti české i zahraniční výtvarné scény, podporuje nové autorské přístupy a připravuje výstavní projekty, které návštěvníka nevedou k jediné správné interpretaci. Naopak jej vybízejí ke zpomalení, vlastnímu přemýšlení a objevování souvislostí, které se odhalují až s delším časem stráveným mezi jednotlivými díly.

Nový výstavní cyklus tuto filozofii potvrzuje. Na první pohled nabízí tři zcela rozdílné světy – futuristickou imaginaci, intimní práci s pamětí a zamyšlení nad fenoménem rekreace. Ve skutečnosti však všechny tři výstavy spojuje společné téma. Každá z nich jiným způsobem zkoumá vztah člověka k prostoru, času, vzpomínkám i vlastní představivosti.

Neokosmos – když se galerie promění v jinou planetu

Nejrozsáhlejší projekt Pavla Holečka představuje dosud největší autorovu realizaci. Turbínová hala EPO1 se pod jeho vedením proměnila v autonomní svět, který má vlastní rytmus, vlastní pravidla i vlastní čas. Nejde o klasickou výstavu obrazů a objektů, ale o promyšlené prostředí, v němž jednotlivé prvky vytvářejí jeden živý celek.

Holečkovy objekty nelze jednoduše zařadit mezi sochy nebo obrazy. Jsou to audiokinetické organismy, v nichž se propojují světlo, pohyb, zvuk i barva. Každá instalace funguje samostatně, zároveň se však stává součástí většího organismu, který reaguje na prostor i pohyb návštěvníka. Světlo zde není jen prostředkem k nasvícení exponátů, ale aktivním tvůrcem atmosféry. Zvuk nepůsobí jako doprovod, ale jako plnohodnotná součást kompozice. Celek se neustále proměňuje a vytváří nové vrstvy vnímání.

Pozoruhodný je také autorův vztah k technologiím. V době, kdy většina současné tvorby využívá digitální prostředky, Pavel Holeček vědomě pracuje s analogovými principy, mechanickým pohybem, skutečným světlem a fyzickou přítomností materiálu. Technologie zde nejsou chladným nástrojem, ale prostředkem k vytvoření autentického smyslového zážitku. Výsledkem je prostředí, které působí současně futuristicky i překvapivě lidsky.

Neokosmos není popisem našeho světa. Je pozvánkou do světa nového – poetického, imaginativního a otevřeného fantazii. Návštěvník se zde nestává pouhým pozorovatelem, ale součástí prostředí, které jej vybízí k objevování stále nových souvislostí.

Vzpomeň sobě, že není všechno štěstí – dialog s pamětí

Úplně jinou atmosféru přináší výstava Vladimira 518. Inspirací se staly nalezené památníčky z let 1920 až 1990 – drobné knížky, které si lidé předávali mezi sebou jako osobní svědectví přátelství, důvěry a společně prožitých okamžiků. Dnes mohou připomínat předchůdce sociálních sítí, jejich význam byl však mnohem hlubší. Uchovávaly vzpomínky, přání i hodnoty, které měly přetrvat celý život.

Autor se prostřednictvím obrazů, kreseb a skic neobrací pouze k minulosti. Otevírá téma lidské paměti, plynutí času a proměny způsobu, jakým dnes uchováváme své vlastní příběhy. V době okamžité digitální komunikace připomíná svět, v němž se dopisy psaly rukou, na odpověď se čekalo celé týdny a jednotlivé okamžiky získávaly svou hodnotu právě díky času, který jim člověk věnoval.

Výstava přitom není nostalgickým ohlédnutím za minulostí. Naopak vybízí k zamyšlení nad tím, co všechno dnešní společnost získala a co naopak během své cesty ztratila. Vzpomínky zde nejsou uzavřenou kapitolou, ale živým procesem, který se neustále proměňuje a znovu skládá z drobných fragmentů lidské zkušenosti.

Silnou stránkou projektu je schopnost propojit osobní zkušenost každého návštěvníka s širší kulturní pamětí společnosti. Právě proto působí výstava mimořádně aktuálně, přestože vychází z materiálů starých desítky let.

Rekreace – obyčejné věci, které vyprávějí o nás

Třetí projekt Ondřeje Mesteka obrací pozornost ke zdánlivě obyčejnému tématu – rekreaci. V jeho pojetí se však volný čas stává kulturním fenoménem a vizuálním symbolem české společnosti. Chata, cesta autem, drobné rekreační stavby nebo známé předměty každodennosti zde získávají nový význam.

Výstava představuje výrazný posun v autorově tvorbě. Vedle malby využívá video i prostorové objekty a vytváří kompaktní instalaci, v níž se jednotlivá média vzájemně prolínají. Obraz přechází do prostoru a prostor se znovu vrací do obrazu. Návštěvník tak nevnímá jednotlivá díla odděleně, ale jako součást jednoho promyšleného celku.

Modely chat, serpentiny, fragmenty cest nebo ikonické vonné stromečky se mění v symboly společné zkušenosti. Nejsou pouhou připomínkou známých míst, ale vizuálním jazykem, který vypráví o našem vztahu ke krajině, odpočinku i vlastnímu domovu. Autor ukazuje, že i obyčejné situace mohou nést hlubší význam, pokud se na ně podíváme s větším odstupem.

Celá výstava působí jako tichá vizuální esej o každodennosti. Nepotřebuje velká gesta ani dramatické efekty. Její síla spočívá ve schopnosti zpomalit návštěvníka a přimět jej znovu objevit hodnotu věcí, které se v běžném životě zdají samozřejmé.

Za uměním, které otevírá nové pohledy

Nový výstavní cyklus EPO1 není přehlídkou tří samostatných projektů. Je pozvánkou k cestě napříč třemi odlišnými způsoby uvažování o současném světě. Každá výstava pracuje s jiným výtvarným jazykem, jinou emocí i jinou zkušeností, společně však dokazují, že současné umění dokáže být otevřené, srozumitelné i hluboce inspirativní.

Návštěva EPO1 tak není jen setkáním s výjimečnými autorskými projekty. Je především příležitostí zastavit se, dívat se pozorněji a objevit, že i svět kolem nás lze vnímat zcela novým způsobem.

PF
Texty k výstavám: kurátoři Jan Kunze a Denisa Václavová
Foto: archív galerie

Poslechněte si audio verzi tohoto článku v podcastu Nová Večerní Praha – Zprávy k poslechu: