Arnošt Lustig a další novinky z nakladatelství Euromedia

Trojici zajímavých knižních novinek, které vydává v tomto týdnu nakladatelství Euromedia.

Stroje jako já je název nového románu jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků Iana McEwana. Jak už název napovídá, jeho tématem je soužití člověka a umělé inteligence. Zajímavostí je, že český překlad románu (od skvělého Ladislava Šenkyříka)  vychází v nakladatelství Odeon přesně 100 let po premiéře Čapkova dramatu R.U.R.

Druhá novinka se jmenuje Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět a obsahuje unikátní výbor z dosud nepublikovaných rozhovorů a rozhlasových relací světově proslulého spisovatele, od jehož narození uplyne letos 95 let. Publikace z nakladatelství Universum obsahuje Lustigovy stále platné úvahy o životě, svobodě a tvorbě, mapuje jeho novinářské literární začátky, emigraci i návrat po sametové revoluci.

Třetí kniha je rovněž z produkce nakladatelství Universum a potěší zejména příznivce cestování a architektury – jmenuje se Tři měsíce v Barceloně a jejím autorem je populární architekt Adam Gebrian, který během tříměsíčního pobytu v katalánské metropoli objevil při hlídání svého malého syna místa, na něž noha běžného cestovatele málokdy vkročí, přesto však určitě stojí za vidění.

Ian McEwan: Stroje jako já

Velká Británie prohrála válku o Falklandy a fenomenální počítačový vědec a matematik Alan Turing se věnuje vývoji umělé inteligence… To je alternativní historie 80. let minulého století z pera jednoho z nejvýznamnějších anglických prozaiků.

Důležitým tématem této knihy je však také láska – respektive otázka, jak se vyrovnáme se skutečností, že umělá inteligence patrně nebude umět lhát. Nebude totiž chápat ani naše milosrdné lži, na kterých mezilidské soužití stojí a padá a které my lidé tak dobře ovládáme…

Ian McEwan (*1948) je řazen k předním ostrovním spisovatelům své generace a zájem čtenářů tomu odpovídá. Vystudoval anglickou literaturu na University of East Anglia a debutoval povídkovou sbírkou První láska, poslední pomazání (1975, č. 2004). O tři roky později vydal první román Betonová zahrada (č. 1993, v novém překladu 2015) se pravděpodobně stala jeho nejznámější prózou a přispěla k tomu i filmová adaptace. Úspěšného zfilmování se dočkaly i další romány, mj. Pokání (č. 2003, film 2007). Spisovatel získal řadu významných literárních ocenění, jmenujme prestižní Man Bookerovu cenu, Prix Fémina (za zahraniční román) či Jeruzalémskou cenu.

Ian McEwan patří k nemnoha světovým autorům, jejichž prozaická díla jsou kompletně přeložena do češtiny. V posledních letech vyšly romány Sobota (2006), Solar (2011), Mlsoun (2013) a Myslete na děti! (2015) i novely Na Chesilské pláži (2007) a Šváb (2020). Stroje jako já (2021) jsou autorovou patnáctou knihou. 

Přeložil Ladislav Šenkyřík, doslov napsal Ivan Adamovič.

Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět 

Unikátní, vůbec první výbor z dosud nepublikovaných rozhovorů a rozhlasových relací světově uznávaného spisovatele Arnošta Lustiga z let 1953–2010 přináší nadčasové, stále platné úvahy o životě, svobodě, tvorbě i o tom, co si člověk musí za každou cenu udržet, a co naopak mít nemusí.

Publikace zobrazuje prozaika, novináře, scenáristu, profesora a svědka holocaustu Arnošta Lustiga prostřednictvím jedinečných dobových publicis-tických textů i jeho pozdějších osobitých postřehů. Mapuje jeho novinářské literární začátky, vztah k pražskému jaru, emigraci a návrat po sametové revoluci, ale stejně tak jeho názory na výuku literatury a filmu a na jeho vlastní literární tvorbu.

Ale Arnošt Lustig se čtenáři přibližuje nejen svými slovy, dílem a pověstnou autenticitou, nýbrž i tvorbou svých přátel, kteří ho knihou doprovázejí. Jsou to Jiří Anderle, Pavel Kohout, Karel Hvížďala a Karel Vágner.

Výbor obsahuje také odkaz na audiozáznamy s vybranými rozhlasovými relacemi včetně adaptací některých Lustigových literárních děl.

Arnošt Lustig (21. 12. 1926 – 26. 2. 2011) byl prozaik, scenárista, novinář a pedagog. Věnoval podstatnou část své tvorby holocaustu. Patří k nejvýznamnějším světovým autorům zabývajícím se tímto tématem.

Věnovat se leitmotivu židovské masové vraždy se rozhodl po zkušenostech z koncentračních táborů Terezín, Osvĕtim-Birkenau a Buchenwald. V dubnu 1945 se mu povedlo utéct z transportu smrti, který mířil z Buchenwaldu do Dachau. V Praze se zúčastnil květnového povstání. Z rodiny přežily matka, sestra a sestřenice.

V šedesátých letech patřil k nejprodávanějším autorům v Československu, jeho knížky vyšly ve více než půlmilionovém nakladu. Mezi lety 1961 a 1968 pracoval jako scenárista Filmového studia Barrandov. Pak coby zakázaný spisovatel a scenárista, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody československými komunisty, strávil přes dvacet let v emigraci, především ve Spojených státech. Stal se tam emeritním profesorem literatury, tvůrčího psaní a filmu.

Po listopadu 1989 pracoval a žil střídavě ve Washingtonu, D.C., a v Praze. Doma postupně publikoval 23 beletristických knih a řadu knih esejů, filozofických úvah, projevů a novinových článků.

V srpnu 2020 byl v Praze založen Nadační fond Arnošta Lustiga s účelem šíření a rozvíjeni humanistického odkazu jeho celoživotního díla.

Arnošt Lustig: Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět, editovala Eva Lustigová, vydalo nakladatelství Universum ve spolupráci s Českým rozhlasem.

Adam Gebrian: Tři měsíce v Barceloně

Architekt Adam Gebrian vyrazil se svou ženou Markétou a synem Filipem v roce 2018 na čtvrt roku do Barcelony. Filipovi tehdy bylo dva a půl roku. To, co tam spolu zažili, je předmětem této knihy.

„Je konec února roku 2018 a všichni tři vyrážíme do Barcelony. Moje žena Markéta věnovat se svému výzkumu na místní fakultě architektury v rámci svého pražského doktorátu a já starat se o dvou a půl letého syna Filipa tak, aby měla na své studium dostatek času. Nepracuju, ani na dálku, a můžu se synovi věnovat naplno…„

Tři měsíce v Barceloně ale rozhodně nejsou průvodcem historií či architekturou Barcelony. Není to ani mnohovrstevnatý portrét města. V žádném případě zde nenajdete soupis všech míst stojících za návštěvu. Jedná se o záznam společného soužití především otce a syna v tomto městě a stručný popis míst, na kterých spolu pobývali…

 „Markéta studovala a my s Filipem trávili společně čas venku. Mohl jsem naplno sledovat interakci malého dítěte s neznámým prostředím, které postupně objevuje. Neuměl jsem si na začátku představit, jak moc mě to bude bavit a jak si při tom budu všímat věcí, které by za normálních okolností zůstaly zcela stranou mojí pozornosti. Od té doby vím, že cestovat s malým dítětem je fantastická věc. Jen musíte mít spoustu času a být připraveni na to, že skončíte někde úplně jinde, než jste si na začátku představovali,„ říká autor knihy.  

Adam Gebrian v 66 kapitolách píše o svém vlastním prožitku Barcelony. Nejde mu o vyčerpávající či komplexní popis míst a staveb. Často se věnuje jedinému aspektu místa, jeho funkci nebo drobnému detailu. Za pochodu přemýšlí o veřejném prostoru a soužití architektury a lidí, kteří město obývají.

Text je doprovázen fotografiemi, které jsou až na několik málo výjimek jeho dílem, a na konci každé kapitoly připravil pro čtenáře zajímavé „poučení“, nekonvenční postřeh či zábavnou glosu.

Kniha je určena každému, kdo se rád zamýšlí nad věcmi kolem sebe nebo se rád nechává inspirovat nevšedním úhlem pohledu. Osloví cestovatele, kteří se teprve chystají Barcelonu navštívit, a potěší i ty ostatní, kteří tohle město už dávno milují.

„Nespěchat je dnes možná luxus, ale taky nutná podmínka toho něco skutečně vidět, něco skutečně zažít, nad něčím skutečně přemýšlet a nevytvářet pouze vnější dojem, že se to děje. Osobně mám s nespěcháním jen ty nejlepší zkušenosti. Trvalo mi to, než jsem to pochopil, ale dnes už to vím. Takže pokud by vás náhodou napadlo vydat se po našich stopách v Barceloně a navštívit zde popsaná místa během pár dní, nedělejte to, prosím. Vyberte si jich třeba pouze několik a věnujte jim adekvátní množství času. Anebo ještě lépe, objevte sami nějaká nová na vlastní pěst, taková, o jejichž existenci jste předem neměli vůbec tušení, stejně jako jsme to udělali my.„ 

Adam Gebrian (*1979) se narodil v Boskovicích, dětství prožil ve Zlíně. Je vystudovaný architekt, absolvent Fakulty umění a architektury TU v Liberci (2006) a SCI-Arc Los Angeles (2008). Roku 2008 se dobrovolně rozhodl, že se nebude věnovat navrhování domů, ale především tomu, aby ostatní lidé brali architekturu a veřejný prostor vážně.

Od té doby za tímto účelem natáčí videa (pořady Gebrian Versus pro TV Seznam, Gebrian: PLUS/MINUS a Překvapivé stavby pro MALL.TV), rozhlasové pořady (Bourání na Radiu Wave), píše články, přednáší, učí, moderuje, diskutuje, konzultuje, fotí, připravuje výstavy. Za „neúnavnou publikační a diskuzní aktivitu ve veřejném prostoru směřující ke zvyšování povědomí o architektonické kultuře„ získal v roce 2015 titul Architekt roku. Je také jedním z autorů Centra architektury a městského plánování (CAMP) v Praze, který si dalo za cíl zlepšit veřejnou diskuzi o rozvoji Prahy. Tři měsíce v Barceloně jsou jeho knižní prvotinou.