Česko letos čeká recese, i když jen mělká. Platíme účty za pandemii

Lednové prognózy letošního výkonu české ekonomiky hovoří poměrně jasně: letos skončí v recesi. Americká banka Morgan Stanley jí předpovídá pokles o 0,9 procenta, italská banka UniCredit o 0,6 procenta a třeba švýcarská Credit Suisse nebo americká Citi o 0,7 procenta. Neměla by to však být žádná hluboká recese. Půjde spíše o pokračování technické recese, do níž Česko velmi pravděpodobně (čísla se teprve ještě dozvíme) zabředlo už v loňském druhém pololetí.

Recese je vlastně částečné splácení účtu za pandemii. Tehdy centrální banky srazily úroky, čímž umožnily se vládám nebývale zadlužit. Na tento dluh se lidem platilo, i když nepracovali. Vlastně poprvé v lidských dějinách v tak plošném měřítku.

Mladí lidé, kteří za poslední skutečné krize, té z let 2012 a 2013 byli ještě dítka, si tak upevnili svůj pocit, že peníze padají z nebes a jsou kvůli tomu ještě „nárokovější“ generací, než byla jakákoli předchozí. Mají pocit, že se jejich generace má nejhůře v historii, ačkoli se má naopak nejlépe. Žádají tak ještě více soft-socialismu, jak monetárního, tak fiskálního. Ještě více tištění peněz v podání centrálních bank a ještě více rozhazování v režii vlád. Módně nyní často vzývaný přístup k životu „work – life balance“ tak přetvářejí v „no work – just give money balance“.

Bohužel, zatím nemá nikdo moc odvahu – a politici už vůbec ne –, jim říct, že vznikající závratný dluh, a nejen ten pandemický, bude splácet hlavně jejich generace. A že tedy budou muset jednou pořádně pracovat, a to na sebe sama, ale i na naše dluhy, tedy na dluhy starších generací, včetně dluhu pandemického. Rapidní inflace, která představuje klíčový důvod pravděpodobné letošní recese, jim mezitím reálně část dluhu umaže. Takže mladí lidé by vlastně inflaci mohli vítat. Neboť je to způsob, jak se na splácení velkého dluhu, který budou splácet převážně oni, už nyní podílí alespoň zčásti právě i starší generace.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank