Příběhy, které motivují: Michaela Štiková – Když se osobní příběh promění v pomoc druhým
Jsou ženy, které s sebou přinesou světlo, když vstoupí do místnosti. Ne proto, že by jejich život byl snadný. Ale proto, že se rozhodly bojovat a nevzdat se naděje pro sebe i pro druhé ani v těch nejtěžších chvílích.
manželé Štikovi s dcerou Anežkou
Když se úspěšné zpěvačce Michaele Štikové Gemrotové narodila dcera Anežka, lékaři jí krátce po porodu oznámili diagnózu dětské mozkové obrny. Místo aby se během této těžké osobní zkušenosti uzavřela do sebe, otevřela srdce ještě víc a dnes pomáhá rodinám s handicapovanými dětmi.
Michaela je tak nejen maminkou malé bojovnice, ale i spoluzakladatelkou Nadace Anežka, která pomáhá rodinám s dětmi s pohybovým postižením najít sílu, podporu i naději.
Michaela otevřeně o svém příběhu:
Když se ohlédnete za posledními lety, v čem vás mateřství nejvíc proměnilo jako ženu?
Od okamžiku, kdy se na těhotenském testu objeví dvě čárky, začíná vlastně doživotní strach. Ano, v tom nejlepším smyslu slova, ale hlavně nepopsatelná láska. To se musí zažít.
Existuje moment, kdy jste si uvědomila, že už nejste jen maminkou Anežky, ale i hlasem dalších rodin?
Upřímně, já to takto vůbec nevnímám, že bych byla nějakým hlasem dalších rodin. Snažím se lidem dávat naději (tam, kde je), neklesat na mysli a být jim oporou v největší možné míře. To je totiž neskutečně důležité i pro mě.
Co jste se díky Anežce naučila o sobě, co byste jinak možná nikdy nezjistila?
Kolik mám síly a také kolik mám slabin.
Mnoho lidí vás vnímá jako velmi silnou ženu. Cítíte se tak i vy? Nebo je síla něco, co si člověk musí každý den znovu připomínat?
Děkuji moc. Asi jsem celkem obstojně zvládla hodně bolesti a opravdu jsem moc vděčná, že jsem obklopena úžasnou rodinou a mám báječného silného muže, který mě nenechává klesnout na mysli. Ale věřte mi, že i já mám „ty špatné dny“, kdy nemůžu, jsem unavená, bolí mě tělo, pochybuji o sobě – extrémně. Ale můj muž mi vždy připomene, že je to normální a v pořádku. Spousta lidí třeba opravdu nemá sílu a je potřeba jim dodat šťávu a podat pomocnou ruku… Někdy má i „jen“ dobré slovo obrovskou moc.
Máte nějaký vnitřní rituál nebo myšlenku, která vám pomáhá, když je opravdu těžko?
Upnout se na krásno. Často s manželem vzpomínáme také na větu pana doktora Janoty „Obrňte se trpělivostí“.
Kdy jste naposledy cítila skutečnou bezmoc a co vám pomohlo ji překonat?
Každý den, kdy po miliónté opakuji Anežce: „Prosím, choď po celých nožičkách, používej obě ručičky,“ a nemůžu mávnout kouzelným proutkem a pomoct jí. Ale musíme vytrvat, protože za každý pokrok je potom neskutečná záplava vděku a štěstí.
Jaký je váš sen pro Nadaci Anežka za pět let?
Nadace Anežka
Přiznám se, že vlastně velmi nerada odpovídám na tuto otázku, protože nerada předbíhám. Každý úspěch vyžaduje dřinu a vytrvalost. Teď budu šťastná, když se podaří cíle, které jsme si společně v nadaci stanovili, a když samozřejmě pomůžeme co nejvíce dětem a jejich rodinám.
Co nového v nadaci Anežka připravujete?
Připravujeme obrovskou kampaň a osvětu zdravého pohybu, věřím, že to bude nádherný a velmi smysluplný projekt, protože neznám člověka, který by si alespoň někdy nestěžoval na bolest zad a podobně. Čekají nás dva ozdravné pobyty mimo Prahu a rehabilitační víkendy v Praze ve spolupráci s Ponseti Clinic. Probíhá rekonstrukce nadační vily, kterou se podařilo získat do pronájmu a která bude sloužit jako místo pro takové „setkávačky“. Lidé nás budou moct kdykoli navštívit, přijít si pro radu, psychickou podporu, budeme vytvářet například senzorickou zahradu atd. Vila bude komunitním místem pro naše nadační rodiny.
Co byste si přála, aby veřejnost skutečně pochopila o životě rodin s handicapovanými dětmi?
Ve chvíli, kdy potkáte rodiče, který má handicapované dítě a vidíte jeho úsměv, věřte, že jste narazil na statečnost. Mám kolem sebe obrovské množství rodin, které se potýkají opravdu s obrovskými trápeními, a stejně se jim daří nacházet štěstí a radost, a to je obrovsky statečné. Jsou to hrdinové.
Je něco, co vás při práci s rodinami stále znovu překvapuje?
Jak lidé umí být zlí. Nemyslím konkrétně rodiny, to ne. Ale jiní lidé, kteří pro různé spolky, organizace atd. pracují. Myslím si, že v nezisku by neměla být rivalita, ba naopak. I já dodnes chodím zpívat a podporovat i jiné neziskové organizace a nadace. Ale bohužel jsem se setkala s velkou mírou nenávisti, a to je opravdu špatné a velmi mě to překvapilo. Od takových lidí pryč.
Jak dnes vnímáte svou hudební kariéru ve srovnání s rolí mámy a zakladatelky nadace?
Dříve jsem měla hudbu a zpěv jako prostor i pro únik, seberealizaci. Dnes je pro mě hudba ještě více než kdy dřív nosič a prostředník pro sdělení emocí. Po oznámení diagnózy Anežky mi zpívání připadalo naprosto zbytečné, nemohla jsem poměrně dlouho najít sílu pro zpívání, neměla jsem lidem co říct a předat. Ale moje rodina, můj muž a hlavně Anežka mi ukázali, že určitě ještě je pro co zpívat.
Je hudba pro vás dnes únikem, terapií, nebo spíš způsobem, jak předávat naději dál?
Asi jsem odpověděla v předchozí otázce. Snažím se přenést emoci a spíše dopřát únik do všech koutů mým posluchačům.
Co byste dnes řekla ženě, která má pocit, že situaci nezvládá?
To je normální. 🙂
Co pro vás dnes znamená slovo „štěstí“?
Zdraví. Mít pevné zdraví a být zdravý je v dnešní době opravdu štěstí.
Kdybyste měla jednou větou shrnout, co vám Anežka dala do života, jak by zněla?
Anežka je světlonoš a obrovský Dar.
Chcete být součástí této pomoci? Nadaci Anežka můžete podpořit finančním příspěvkem nebo zapojením do jejích projektů. I malá částka může znamenat velký krok pro dítě, které bojuje o každý pokrok.
Světlana Pospíšilová
Foto: Lenka Hatašová
