Román Černá vdova Markéty Harasimové pokřtili herci Jan Čenský a Karel Heřmánek

Spisovatelka Markéta Harasimová patří mezi nejplodnější české autorky. Věnuje se převážně detektivnímu a psychologickému žánru, přičemž je také televizní a divadelní scenáristkou. Na konci října pokřtila v Café Kampus v centru Prahy svůj devatenáctý titul, psychologický thriller na téma domácího násilí Černá vdova.

„Černá vdova je tak trochu poselstvím pro ženy, kterých se dotýká domácí teror, ať už psychický, nebo fyzický. Vycházela jsem také z vlastních zážitků, i když příběh je samozřejmě fiktivní. Mottem knihy je citát Jeana-Paula Sartra Zlo je silné tam, kde dobro mlčí, což myslím mluví samo za sebe. Nikdo by neměl mlčet, když se mu děje bezpráví,“ přibližuje Harasimová svůj nový titul. „Kdyby kniha pomohla alespoň jediné ženě, které je ubližováno, splní svůj účel,“ dodává autorka.

Román Černá vdova pokřtili herci Jan Čenský a Karel Heřmánek. Kmotři i autorka také přečetli ukázky z křtěné knihy. Čenský je uvedl mrazivým prologem, který poodhaluje, jakým směrem se bude román ubírat, a Harasimová přiblížila zásadní dějový zvrat, v němž hrdinka čelí obvinění z vraždy.

Foto: Livio Zanotto

Moderátorka Petra Zajíčková si připravila řadu otázek. Zajímalo ji například, jak to kmotři mají s domácím násilím ve své herecké práci, případně zda se s ním setkali v soukromí. „Já si nevzpomínám, že bych hrál nějakého násilníka, zároveň jsem ani nebyl znásilněn,“ prohlásil s nadhledem Heřmánek.

Čenský se nechal slyšet, že ačkoli byl jako dítě často bit, bylo to vždy spravedlivé, a s násilím, které nemá rád, se naštěstí nikdy nesetkal. „V jedné inscenaci mě ale seřezal pan Zounar, tak otcovsky. To jsem si ale taky zasloužil,“ podotkl s úsměvem. Dodal ještě, že ve věcech spojených s domácím násilím je v podstatě naivní a tyhle věci jsou pro něj nepochopitelné. „Jak bylo řečeno v ukázce, odporují zdravému rozumu,“ okomentoval úryvek z knihy. „Já zkrátka nemám rád násilí. A to ani v sexu,“ přiznal se herec.

Poté již následoval slavnostní křest sektem. Přání Karla Heřmánka znělo dojemně: „Knize přeji, aby se líbila ženám. A ženám přeji, aby se líbily mužům a aby na ně muži byli hodní.“ Jan Čenský kladl na srdce především mužskému čtenářskému publiku, aby vůči ženám zůstali galantní.