Zajímavější je divadlo dělat než o něm psát, říká šéf Činoherního klubu Vladimír Procházka

Hostem Press klubu rádia Frekvence 1 byl ředitel pražského Činoherního klubu Vladimír Procházka. Honza Dědek si s ním povídal o jeho začátcích v něm, komu komunisté nejvíce ublížili, jak se mu líbila práce novináře i co si myslí o současné situaci vybírání herců do rolí podle barvy pleti.

Honza Dědek a Vladimír Procházka

V roce 1970, kdy Vladimír Procházka nastoupil do Činoherního klubu, v něm byli ještě všichni slavní herci. Co jméno, to herecká legenda. Josef Sommer, Pavel Landovský, Jiří Hrzán, Jiří Kodet, Josef Abrhám, Petr Čepek, Libuše Šafránková nebo Jiří Zahajský. Hlavní důvod, že spolu všechny tyto hvězdy dobře vycházely je podle Vladimíra Procházky fakt, že divadlo pro ně bylo nejdůležitější.  O něm se bavily v šatně, pokud se pohádaly tak zase kvůli němu. V dnešní době je to pro mnohé těžko představitelné.

Na začátku svého působení v Činoherním klubu nabídl Vladimír Procházka režisérovi a dramatikovi Ladislavovi Smočkovi inscenaci Cestu dlouhého dne do noci, jež pro divadlo znamenala jakýsi restart po nepovedených pokusech a doposud je považována za legendární. Díky ní ho divadlo přijalo. V té době se na nové lidí zvenčí dívali s nedůvěrou. Po nuceném odchodu vůdčích osobností se divadlo ocitlo v umělecké krizi. „Pro mě nejbolestnější a velice citlivé dodneška je to, co se stalo Jirkovi Hrzánovi,“ odpověděl na dotaz, komu podle něho komunisté nejvíce ublížili. Politické názory Jiřího Hrzána byly všeobecně známy, takže vedení Státního divadelního studia využilo první příležitosti, aby se ho zbavilo. „Tím, že ho z divadla dostali, mu zničili život. Myslím si, že to mělo podíl na jeho předčasné smrti,“ dodal Vladimír Procházka.

Proč je to Činoherní klub, a ne divadlo? To vymyslel jeden ze zakladatelů Ladislav Smoček, který v něm je dodnes.  Měl představu, že divadlo bude klubem bez trvalého hereckého souboru. Že budou hrát herci to, na co není v běžném divadelním provozu prostor. „Klub. Jako se jazzmani scházejí, že si spolu zadžemují. Tak se spolu měli scházet herci, že si spolu zahrají,“ vysvětlil název Vladimír Procházka. Tato idea se ale brzy vytratila. „Činoherák měl vždy pevný soubor, zároveň hledal ideální představitele. Pokud nebyli doma, tak jsme si mohli dovolit ten luxus pozvat někoho, koho jsme opravdu chtěli,“ uvedl pro Frekvenci 1.

Na začátku 90. let přešel Vladimír Procházka na druhý břeh a stal se jedním ze zakladatelů nových Divadelních novin. Psal sice hodně o divadlech, ale převážně o mimopražských. Vztah umělce a kritika bude vždy napnutý, pár lidí mu kvůli tomu přestalo tykat. „Rád jsem psal kritiky, ale dělat divadlo je zábavnější,“ vysvětlil proč se po 7 letech vrátil do Činoherního klubu.

Vladimír Procházka

„Při nedávné návštěvě Činoheráku jsem byl velmi překvapen, když mi současný umělecký šéf Martin Finger řekl, že se bude stahovat hra Ujetá ruka. Podle mě je velmi úspěšná,“ divil se Honza Dědek. Diváci mají o toto představení stále velký zájem. Autorská práva ke hře je však třeba po určité době obnovovat. „Ve smlouvě se nově objevila podmínka, že roli černocha, která je tam podstatná a zásadní, musí hrát Afroameričan nebo herec černé pleti. Proti autorově vůli je kdokoliv bezmocný,“ vysvětlil důvody nedobrovolného stažení Vladimír Procházka. Nikoho vhodného však pro tuto roli nenašli. Podle něho stejný problém se může týkat i klasických her. Může to být tedy konec Othella u nás. Agentury pozapomněly, že ve střední Evropě a na východ od ní nejsou herci černé pleti pro velké dramatické role. „Publikum těchto zemí bude ochuzeno o značnou divadelní produkci, která je zajímavá a která je součástí moderního světového divadla. Považuji to za diskriminaci opačným způsobem,“ dodal.

Na závěr rozhovoru Vladimír Procházka prozradil, že v pozici ředitele Činoherního klubu končí v příštím roce. Bude mu 70 a je podle něho slušnost uvolnit svoje místo někomu jinému. Doplnil: „Měl bych říct, že se mi bude strašně stýskat. Pevně doufám, že zas tak nebude.“