Jan Kunze: Umění nemá být odtržené od života. Má člověka zastavit a přimět ho klást si otázky

Centrum současného umění EPO1 v Trutnově během několika let vyrostlo v jednu z nejvýraznějších galerijních institucí v České republice. Industriální prostor bývalé elektrárny dnes hostí výstavy, které přitahují návštěvníky z celé země a stále častěji také ze zahraničí. Za jejich dramaturgií stojí ředitel galerie, kurátor, básník a hudebník Jan Kunze. Setkali jsme se přímo mezi novými výstavami, kterými EPO1 otevřelo letní sezónu. Rozhovor se však velmi rychle přestal točit jen kolem instalací. Mluvili jsme o tom, proč se umění nesmí uzavírat samo do sebe, jaké obavy dnes společnost prožívá i proč by galerie měla být místem otevřeným úplně každému.

Galerie pro každého, kdo chce objevovat

Mnoho lidí má stále pocit, že současné umění patří především odborníkům. Jan Kunze však podobnou představu odmítá hned v úvodu našeho rozhovoru.

„Naším cílem od začátku bylo, aby umění nebylo odtržené od běžného života a běžného člověka. Chceme dělat kvalitní výstavy, ale zároveň takové, které jsou pochopitelné a vstřebatelné. I proto se snažím psát kurátorské texty tak, aby návštěvníkům pomáhaly výstavu číst. Nemám rád texty, po jejichž přečtení člověk stejně neví, co vlastně autor chtěl říct. Výstava by se návštěvníkovi neměla vzdalovat. Naopak – měla by ho vtáhnout.“

Právě tato filozofie je v EPO1 patrná na každém kroku. Galerie nechce budovat bariéry mezi uměním a veřejností. Vytváří prostor, ve kterém může stejně přirozeně přemýšlet člověk, který navštěvuje galerie celý život, i ten, kdo do podobné instituce zavítal poprvé.

Touha po dobrém životě a obavy z budoucnosti

Jan Kunze

Současné umění často reaguje na svět kolem nás. Jaké otázky dnes podle Jana Kunzeho umělci nejčastěji otevírají?

„Myslím, že lidé – a je jedno, jestli žili před sto lety nebo budou žít za sto let – touží především po lásce, po přijetí a po dobrém životě. To je podle mě ta největší hodnota. Ale zároveň žijeme ve světě plném nejistoty. Bojíme se technologií, umělé inteligence, toho, jak se bude společnost vyvíjet. Vedle toho jsou tu války, geopolitické konflikty i sociální napětí. A právě umění na všechny tyto věci reaguje.“

Jak uvádí Kunze, není úkolem umění pouze vytvářet esteticky působivé objekty. „Umění nás nemá jen těšit. Má nás vzdělávat. Má nám klást otázky, které si často sami netroufáme vyslovit nahlas.“

Právě v této větě je možná ukrytá podstata celé dramaturgie EPO1.

Dokáže nás současné umění ještě zastavit?

Žijeme v době, kdy se pozornost měří na sekundy. Krátká videa, sociální sítě a algoritmy proměňují způsob, jakým vnímáme svět. Má v takovém prostředí galerie ještě sílu člověka zpomalit?

Jan Kunze věří, že ano. Za příklad dává dvě z aktuálních výstav.

„Neokosmos pracuje s kontemplací. Člověk tam chce zůstat déle. Vnímá světlo, zvuk, jednotlivé proměny prostoru. A výstava Vladimira 518 zase otevírá téma paměti. Památníčky byly vlastně sociální sítí své doby. Lidé si do nich zapisovali vzkazy, které měly přetrvat desítky let. Dnes je to úplně jiný svět, ale právě proto je důležité se k těmto věcem vracet.“

Galerie pod Krkonošemi, která míří za hranice

Vznik podobně rozsáhlé galerie mimo hlavní kulturní centra může na první pohled působit jako odvážný krok. Jan Kunze to ale vidí opačně.

„Právě tím jsme výjimeční. V Praze je kulturních institucí obrovské množství. Tady lidé vědí, že pod Krkonošemi existuje velká galerie současného umění. Takových institucí v regionech mnoho není.“

Stále větší význam podle něj získává také zahraniční publikum.

„Přijíždí čím dál více návštěvníků z Polska. Letos jsme tomu přizpůsobili i propagaci. A věříme, že s dokončením dálničního spojení bude těchto návštěvníků ještě více.“

Ani po stovkách výstav nepřestává být překvapen

Jan Kunze se současnému umění věnuje více než pětadvacet let. Za tu dobu připravil stovky výstav, viděl nespočet divadelních představení i koncertů. Přesto říká, že okamžiky skutečného překvapení stále přicházejí.

„Jednou mi kamarád řekl: tebe už nic nenadchne. Jenže když člověk dělá kulturu celý život, viděl opravdu obrovské množství věcí, výstav, vernisáží. Přesto naštěstí pořád existují chvíle, kdy vás nějaké dílo skutečně zasáhne. A právě kvůli nim má tahle práce smysl.“

Sen jménem EPO1

Když se řeč stočí k budoucnosti galerie, odpovídá bez váhání.

„Chtěl bych, aby EPO1 bylo oblíbenou galerií ve střední Evropě. Aby sem lidé jezdili z Česka, Polska, Slovenska i Německa. Nejde ani tak o jména autorů. Důležité je, aby lidé věděli, že když přijedou do EPO1, vždy tady najdou kvalitní výstavu.“

Tomu odpovídá i současný koncept galerie. Namísto jedné rozsáhlé výstavy připravuje několik rozdílných projektů souběžně.

„Na ploše 3 400 metrů čtverečních je důležité, aby se témata střídala. Když návštěvník projde jednou výstavou, otevře se před ním další, úplně jiný svět. Galerie díky tomu zůstává živá a pestrá.“

Tři výstavy, tři pohledy na současný svět

Aktuální výstavní cyklus v EPO1 potvrzuje právě tuto dramaturgickou filozofii. Neokosmos Pavla Holečka otevírá prostor imaginace, světla a pohybu. Vzpomeň sobě, že není všechno štěstí Vladimira 518 zve k zamyšlení nad pamětí, časem a lidskými příběhy. Rekreace Ondřeje Mesteka obrací pozornost k obyčejným okamžikům, které utvářejí naši každodennost a vztah ke krajině.

Každá z těchto výstav nabízí odlišný pohled na současné umění, společně však vytvářejí výjimečně silný celek.

PF
Foto: archív galerie