Magnesia Litera 2021 za prózu pro Daniela Hradeckého a knihu Tři kapitoly

Pokud se první prozaický text básníka Daniela Hradeckého nazýval Trosky jednoho deníku, jeho nová próza by mohla směle navazovat podtitulem Trosky jednoho románu… Trojici jazykově vybroušených, kratších próz (Dumdum, Výlety s otcem, Vikštejn) naplňuje svědectví o souboji jedince s existencí na okraji, a to nejen společenského vyloučení, ale i oné ontologické propasti.

Oč je vypravěčův svět zúženější okolnostmi, o to širší záběr má jeho mysl při tvrdě ironické analýze okolního světa. Alkohol, rodinné patologie, severní Čechy, ale také neoblomná vůle – to jsou součástky teleskopu namířeného do chladné temnoty všehomíra.

Hlavní postavu své prozaické trilogie sice Hradecký pojmenoval Gustav, z mnoha poznámek v knize je však zřejmé, že jde o prózy autobiografické. Občasnou bezejmennou radostí je pro Gustava pěší cesta chladným, zostřeným jitrem po skončené třetí noční směně s vidinou dvou a půl volného dne, které taky prochodí. A pomalu se po čtyřicítce „smiřuje s další změnou nastavení, se skutečností, že už nechce nic chtít“. Suverenita literárního jazyka a průzračného myšlení schopného reflexe v knize ostře kontrastuje s údělem severočeského proletáře v pozici sociálního vyloučení a permanentní existenční nejistoty.

Hradeckého próza je v tomto smyslu hlasem „tiché většiny“, která svůj úděl ve veřejné debatě obvykle neartikuluje výsostně literárními prostředky. Život prekariátu je však pouze okolností, nikoliv tématem Hradeckého prózy. Hradecký precizně, téměř s umanutostí popisuje a následně analyzuje mezilidské vztahy, jejich pevnost i patologie, oblasti stínu své vlastní osobnosti a (z důvodů neexistence výstižnějšího pojmu) jev označovaný jako láska.

Ukázka z knihy:

„Co onoho letního nedělního předpoledne Gustav v prostoru před obchodním centrem Fórum hledal za štěstí, to už se nejspíš nedovíme, ale když pak zvolna míjel Fortunu, nejpokleslejší ústeckou nálevnu, zaváhal jen naoko, chtěje v kolemjdoucích vyvolat dojem, že zvažuje i jinou možnost než vstoupit do lokálu, a pak rychle do lokálu vstoupil. Panoval zde tradiční vzruch ranního opilství, ve kterém jsou všichni cizinci jako doma. Obsadil jedinou volnou židli v místnosti a pivo, které mu bez otázky po jeho přání donesla doširoka nateklá servírka, ihned zaplatil, ačkoli mu v tu chvíli bylo jasné, že těch piv do policejní hodiny vypije alej. Vnitřní neklid se tím pochopitelně neumenší, naopak se prohloubí. A co. Říkal si: Prostě si sednu, narkotizuju se a všechno si promyslím, jako by promyslet znamenalo vyřešit. (Samozřejmě nepromyslím a nevyřeším nic, přiznal si vzápětí lhostejně. Možná tak žijí všichni, stačí se rozhlédnout po lokále, po ulici, po přilehlém světě zločinu. Když se rozhodnu vidět, že všichni žijí jen svým strachem, zbabělostí, skrýváním pravdy o celkovém životním zklamání, tedy lží a opět skrýváním lži za různé úkony a řeči, všude uvidím jen potvrzení svého vidění.) Hlavní věc je nevidět to jinak než to vidí bližní, nebýt v tom sám. Jako on sám, ta třetí osoba singuláru v zrcadle nad barem. A když to nejde krumpáčem, zkusit to románem. Místní a časový rámec jako vždycky: Holocén. Formálně, podle kalendáře a zápočtového listu jsou to ovšem pouhé tři roky, co se Gustav pln dobrodružného vzrušení přistěhoval do tohoto dobrodružného města, co tady zasídlil, aby tady, ale to až úplně závěrem a bohužel jen téměř, zešílel. Tři po sobě jdoucí, odněkud někam mířící, cílevědomé roky-kroky, sledující vytčený ideál (ano, i tak lze pojmout bezradné plahočení), ale výsledný prožitek – a o nic jiného zřejmě nikdy nejde – prožitek je z docela jiného soudku. Kdeže tři roky – nanejvýš tři dny!, pořád stejné, výsměšně se opakující ornamentální kolečko, včera, dnes, zítra neboli léto, podzim, zima, pak nanovo. Je to, jako by Gustav ve stole o třech šuplících hledal nějakou nezbytnou maličkost, a protože ji nemůže najít a zároveň si neumí představit, že by se hledaná věc mohla nacházet jinde, se stupňující se zuřivostí obrací obsah těch tří čím dál nepřátelštějších šuplat znovu a znovu až do úplného zhroucení, které, pochopitelně, nepřichází…

(z prózy Výlety s otcem)

Daniel Hradecký (*1943 v Mostě) je český básník a spisovatel. Absolvoval gymnázium v Litvínově, v letech 1994 – 2007 pracoval jako archivář Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech. V roce 2008 získal třetí místo v Literární ceně Vladimíra Vokolka pro mladé básníky, v letech 2014 a 2020 byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii. Je autorem básnických sbírek Muž v průlomu (2004), V cirkuse Calvaria (2009), 64 (2013), Přibližování dřeva (2019), XXX/Jezero (2020) a próz Trosky jednoho deníku (2016) a Tři kapitoly (2020). Za svoji poslední knihu získal cenu Magnesia Litera 2021 za prózu.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...