Martin Vopěnka představil román Dorian se vrací do budoucnosti

Jak by vypadal návrat lidstva na Zemi milion let po zániku civilizace? Právě tuto otázku otevírá nový román Martina Vopěnky Dorian se vrací do budoucnosti aneb Nový začátek na staré planetě, jehož slavnostní křest se uskutečnil v novém eventovém prostoru Paláce Luxor na pražském Václavském náměstí. Knihu společně pokřtili kvantový fyzik Jan Rak, profesionální průvodkyně a šamanská praktička Juliet Vopěnková Navrátilová a publicista Bohumil Kartous. Příběh sleduje osudy poutníků, kteří se vracejí na proměněnou planetu, i události předcházející zániku lidské civilizace.

365 poutníků vedených dvacetiletým Dorianem a jeho starším bratrem Valerianem přistává na Zemi milion let po zániku lidské civilizace. Všichni, které kdy znali, jsou dávno mrtví. Před nimi leží planeta, která už jejich domov v ničem nepřipomíná. O milion let dříve se jejich sestra Valeriet a otec Robert zoufale snaží zachránit alespoň zbytky světa, který se nezadržitelně hroutí.

Oba příběhy dělí propast času, přesto jsou propojeny mnohem pevněji, než si kdokoli dokáže představit. Nový začátek však nutně neznamená nového člověka. I v daleké budoucnosti je přítomna lidská naděje, láska, strach, ale i touha po moci a staré chyby. A když začne selhávat technologie, na níž závisí přežití výpravy, rozhodne o budoucnosti lidstva něco mnohem staršího než jakýkoli stroj.

Je Země skutečně koncem lidského příběhu? Nebo teprve jeho prvním dnem…?

Ukázka z knihy:

Otevřel oči do bělavého prostoru nad sebou, a hned mu všechno došlo. Nenastala žádná časová prodleva, během které by tápal a musel vzpomínat, kde je a co se s ním stalo. Vědění vniklo do samého středu jeho mysli jako mikroskopický hrot neviditelné střely. A tím věděním byla propast času. Naprosto šílená propast, která ho v tomto okamžiku dělila od jeho táty a sestry.

Protože ti dva neletěli s nimi. Doriana sevřela úzkost. Přitom se vědělo, že ti dva nepoletí. Rozloučili se navždy. Jenomže tohle navždy bylo delší, než jaké se dalo snést. Delší, než na jaké byl život připravený. A vytvořilo propast širokou jeden milion let mezi ním a jimi. Protože tak to chtěli. Tak to nastavil hlavní konstruktér tohoto projektu: jeho táta. Využili rychlost srovnatelnou s rychlostí světla a později také gravitaci u horizontu černé díry, aby se vrátili za jeden milion let na hostitelskou planetu Zemi. Tedy v době, kdy s pravděpodobností blížící se jistotě tam bude z hlediska lidí už po všem. Měli se vrátit na panenskou planetu osvobozenou od všeho zla, které se zrodilo z lidské mysli. „Cesta znovuzrození“ – tak se to jmenovalo. Tak to pojmenoval táta. Ten táta, jehož vrásčitou tvář teď Dorian viděl takovou, jaká byla, když se spolu loučili. Ten táta, který je už milion let mrtvý.

Doprovodil je až do pouštní odpalovací zóny a snažil se tvářit, jako by to byl běžný výlet. Potom mu však maska spadla a objevily se slzy. Jenomže zrovna v tom okamžiku myslel Dorian na něco jiného – myslel na to, že Kentie letí. Kamarádka… Nebo víc než to? Spolu se starším bráchou Valerianem se měli podílet na velení celé misi. Odpovědnost byla příliš velká, než aby mu dovolila vidět tátovy city. Dostihly ho až teď, kdy to všechno zůstalo milion let zpátky.

Čas v jeho zorném poli ukazoval dvě hodiny čtrnáct minut a padesát šest, pět, čtyři… vteřiny zbývající do obnovení životních funkcí. Pomyslel si, jakou rychlostí teď asi letí – jestli stále ještě srovnatelnou s rychlostí světla, a jestli tedy každá vteřina znamená celé roky pozemského času. Vzpomněl si ale, že v době probuzení má zbývat jen čtyřicet dní do přistání. To znamená, že už nejméně rok brzdí. A že jsou na cestě skoro deset let měřených jejich časem. Časem, po který jejich těla zůstávala zamrazená. Je mu tedy stále dvacet?

Tělo zatím vůbec necítil. Vznášel se jen ve své mysli. A v té teď právě převládla lítost: Spal, když všichni, se kterými se rozloučil, umírali.

Neutrální prostor inkubátoru nepřinášel žádné vjemy. A tak se Dorian v myšlenkách vrátil do minulosti:

Obědvají v jaderném krytu. Úder prý může přijít každým okamžikem. Mong je prý schopný všeho. Šílený Mong! Nenechají si však kazit oběd. Na stole mají pečenou rybu – vypadá úplně stejně jako ty, které se kdysi proháněly v mořích. Máma trousí svoje vtipy: „Ještě počkejte, třeba nám ji Mong dopeče.“ Táta se chystá říct něco důležitého. A sestra Valeriet ví, co to bude – má tuhle nepochopitelnou schopnost: vědět. Pronikavýma očima, jasnýma

jako laserový skener, všechny pozoruje. Táta začíná mluvit a snaží se působit lhostejně – jako by chtěl říct něco, co je dávno jasné. Jenomže se mu to nedaří. Hlas ho zrazuje a dere se z hrdla přiškrcený: „Poletíte vy čtyři. Já nepoletím.“

Máma i Valerian na něj vytřeští oči, jen Valeriet se ani nehne.

„Děláš si srandu?“ spustí Valerian, a hned si odpoví: „Táta si z nás dělá srandu. Jasně že poletí. Přece to celý vymyslel. Přece jsi, tati, říkal, že nedává žádný smysl tady zůstat.“ Nakonec se i do jeho hlasu vkradou pochybnosti.

Dorian je zklamaný. Až dosud táta působil přesvědčivě, když líčil nutnost téhle mise. A najednou couvá?

Máma to jako vždy zlehčuje: „No to je skvělý. My tě tu vyzvedneme po návratu!“

Valeriet, vysoká tmavovlasá Valeriet, starší než Dorian o osmnáct let, mlčí.

Táta se nadechne a pokračuje: „Došlo mi, že tady mám úkol. Když má někdo tu možnost, aspoň malou možnost něco tady zachránit, musí to zkusit.“

Martin Vopěnka: (*1963) má na svém kontě více než tři desítky vydaných knih pro děti, mládež i dospělé. Známý je jeho román pro mládež Spící město nebo cenami ověnčená Nová planeta. V Británii měl skvělý ohlas román Můj bratr Mesiáš.

Martin Vopěnka: Dorian se vrací do budoucnosti, vydává nakladatelství Laser.

You may also like...