Populární pražský klub Braník s více než stoletou tradicí bojuje o přežití

Jeden z nejpopulárnějších pražských sportovních areálů čelí existenčním problémům. Řeč je o sportovištích Beach Braník, které vyhledávají zejména milovníci klasické i plážové varianty volejbalu a stolního tenisu. Sportovní klub TJ ABC Braník, který má v Praze už více než stoletou tradici, sužují problémy vyvolané energetickou krizí, která přišla téměř vzápětí hned poté, co se klubu podařilo vzpamatovat z pandemického šoku. Jde přitom jen o jeden případ z mnoha. Podobné problémy musí řešit celý sportovní svět. Existuje vůbec nějaká cesta, jak mládežnickému a profesionálnímu sportu pomoci?

Konec sportu na Braníku?

Areál Beach Braník by se bez nadsázky dal nazvat jednou z bašt pražského plážového volejbalu. Pod taktovkou Tělovýchovné jednoty ABC Braník oslavil v roce 2017 sto let od založení a za tu dobu zde bylo vychováno několik generací tradičních i plážových volejbalistů. Momentálně v něm působí oddíly, které se kromě dvou zmíněných sportů věnují i stolnímu tenisu. Klub má téměř sedm stovek členů, z nichž skoro pět stovek jsou mládežníci. Ve správě má jeden outdoorový a jeden indoorový komplex – které dohromady tvoří čtyři antukové kurty, čtyři beachvolejbalové kurty s celoročním provozem, herny stolního tenisu a dvě tělocvičny. TJ ABC Braník často reprezentuje ČR i na mezinárodní úrovni, a proto není divu, že se vždy těšila velké přízni zájemců o členství.

Nyní ale zcela vážně hrozí, že sportovní dny na pražském Braníku skončí. Na vině je zejména probíhající energetická krize a s ní související nedostatečná odezva a finanční podpora pro sport z veřejného sektoru. V kombinaci se stagnací, kterou sportovní organizace zažily už v minulých pandemických letech, vzniká smrtící kombinace, která trvá dlouho a v dohledné době se pravděpodobně nedobere konce.

Areál se v současnosti opírá o tři hlavní zdroje financování, což je model, který sportovní organizace využívají poměrně běžně. Jednu příjmovou větev tvoří příspěvky členů klubu, druhou podpora z programu Můj klub zaštiťovaného Národní sportovní agenturou (NSA) a poslední pak podpora od příslušného obecního úřadu, přičemž v tomto případě jde samozřejmě o Magistrát hl. m. Prahy. Samotné kluby se dají rozdělit do tří skupin – ty, které mají vlastní sportovní infrastrukturu, ty, které si ji musejí pronajímat, a ty, které oba přístupy kombinují.

Branický klub využívá třetí variantu. „Máme vlastní sportoviště, která pro nás ale nejsou kapacitně dostatečná. Proto si musíme pronajímat i jiné sportovní plochy pro činnost naší mládeže. Na provoz a údržbu vypsala letos Praha extra podporu, NSA držela plánovanou alokaci. My jako majitel infrastruktury sportovišť se musíme postarat o jeho funkční provozování, tedy zabezpečit kvalitu vytápění, hygienické podmínky, osvětlení atp.,“ vysvětluje Jakub Lébl, majitel areálu Beach Braník, manažer TJ ABC Braník a předseda Pražského volejbalového svazu.

Krize nemá v moderní historii sportu obdoby

Poklesy v alokaci NSA ale názorně dokládá porovnání plánu na rok 2023 s realitou v roce 2018 – tehdy NSA podpořila sportovní organizace a kluby částkou 9,7 miliardy korun, v příštím roce mohou počítat pouze s 5,9 miliardami. Lébl se domnívá, že situaci komplikuje fakt, že sportu není na vládní úrovni přikládána dostatečná důležitost, navzdory existenci samostatné Národní sportovní agentury. „Bohužel sport nemá své ministerstvo, které by mohlo bojovat za svůj rozpočet na vládě a tím zajistit stabilitu a dlouhodobost podpor,“ dodává.

Situace nejen v Braníku se samozřejmě stává ještě kritičtější s nadcházející zimou, kdy se dá očekávat, že náklady na energie budou eskalovat. V Beach Braník první opatření už zavádějí, nicméně je asi marné doufat, že budou dostačující. „Jedním z důsledků je snížení vytápění prostor. To je nyní bezprostřední opatření, které jsme zavedli. O ostatních budeme rozhodovat ad hoc s ohledem na to, jak se situace bude nadále vyvíjet. V kritickém případě budeme nuceni omezit, anebo dokonce přerušit činnost úplně,“ předpovídá nejistou budoucnost klubu Lébl.

Sportovní funkcionáři napříč republikou se shodují, že odvětví nyní čelí krizi, která v naší moderní historii nemá obdoby. Podobně se vyjadřují i představitelé České unie sportu (ČUS), ve které se sdružuje většina celorepublikových sportovních a tělovýchovných svazů. Podle předsedy unie se odvětví právě teď potýká s největší krizí ve svojí historii.

„Podpora sportu klesá i bez inflace a narůstajících cen za energie. Od nové vlády jsme očekávali změnu, racionalitu a pochopení významu sportu pro stát, to ale zatím nepřichází. Přitom podle vládou schválené koncepce Sport 2025 mělo být všechno jinak a na sport by mělo jít v roce 2025 minimálně 19 miliard korun. Jsme někde na jedné čtvrtině. Pokud by měl být cíl koncepce v roce 2025 splněn, musely by být výdaje na sport v následujících letech meziročně navyšovány o sto procent,“ nechal se v červenci slyšet předseda ČUS Miroslav Jansta – chvíli poté, co vláda snížila roční výdaje na sport na 4,6 miliardy korun. Tedy zhruba o čtvrtinu toho, co ve prospěch sportovních organizací přikázala o rok dříve.

S tím souhlasí i Jakub Lébl. „Situace v oblasti sportu je vysoce alarmující. Osud sportovního prostředí není v našich rukou, ale v rukou obchodníků s energiemi a naší vlády v návaznosti na finanční pomoc. Sport prochází velmi těžkým obdobím. Po covidu přišla tato rána v podobě nárustu cen energií, ale zároveň si uvědomujeme, že sport není jediným postiženým odvětvím,“ podotýká.

Starat se musí stát i obce

Jak si tedy Jakub Lébl představuje efektivní a dostatečnou formu veřejné podpory?

„Ideální formou pomoci by aktuálně byla pomoc s úhradou nákladů za energie a je jedno, jestli formou dotace, případně zastropováním cen pro nestátní neziskové organizace, nebo jinou formou příspěvku. Sport se ale dlouhodobě potýká s podfinancováním, jelikož nemá svou pevnou pozici na vládní úrovni, a tím pádem není ani rozpočtově stabilní. Přitom je jednoznačně prokázáno, jakou nezastupitelnou roli ve společnosti sport má. Nás jako sportovní prostředí zajímá stabilita, koncepce rozvoje investic, oprav a údržba sportovišť,“ uzavírá s jasnou představou.

Existují ale i další varianty, jak do strádajících odvětví přivést nové finanční zdroje. Do roku 2011 se mohly české sportovní kluby opírat například o příjmy z povinných odvodů provozovatelů hazardních her a loterií. Ti totiž měli do zmíněného roku zákonnou povinnost v duchu jakési „služby společnosti“ směřovat část svých odvodů na veřejně prospěšnou činnost. Tyto peníze tak směřovaly ve prospěch adiktologické prevence, neziskového sektoru, vzdělávání, kultury, ale právě třeba i sportu. Řada českých měst, a Praha není vyjímkou, ale zavádí model tzv. nulové tolerance hazardu, která město připraví o veškeré daňové výnosy, jež v tomto případě plynou přímo do rozpočtu města. Rozpočtové určení daně z hazardních her se totiž týká pouze těch měst a obcí, které mají na svém území hry v nějaké formě povoleny.

Provozovatelé hazardu by se přitom takové možnosti nebránili, jak potvrzuje podnikatel v herním a zábavním průmyslu Pavel Zákravský. „S řadou kolegů z branže se shodujeme na tom, že takové řešení mělo smysl. Daň jako takovou nikdo nerozporuje, přesměrování odvodů nám navíc dodávalo jistotu, že pomohou organizacím, jejichž cíle jsou konkrétnímu provozovateli blízké. Je asi naivní si myslet, že by se ČR k tomuto modelu vrátila, ale jsem si stoprocentně jistý, že obdobný mechanismu by nikomu nevadil. Mezi námi je i mnoho sportovců, a tak si jsem jistý, že by nemalá část provozovatelů volila právě sportovní kluby pro dorost i dospělé,“ konstatuje Zákravský.