Praha dohání cenami bytů Helsinky. Dostupností bydlení ale výrazně zaostává

Byty v Praze stojí stále více a jejich ceny se přibližují úrovni bohatších evropských metropolí. Zatímco v Helsinkách vysoké ceny vyvažují vyšší příjmy obyvatel i stabilnější výstavba, v české metropoli zůstává vlastní bydlení pro mnoho domácností výrazně hůře dostupné. Dostupnost bydlení v české metropoli patří k nejhorším v Evropě.

Praha už není levná, problém je ale hlubší

Debata o bydlení v hlavním městě se často zjednodušuje na konstatování, že byty v Praze jsou drahé. To je sice pravda, ale samo o sobě to podstatu problému nevysvětluje. Mnohem důležitější je otázka, zda místní domácnosti dokážou takové ceny utáhnout ze svých příjmů. A právě tady se ukazuje, že Praha není jen drahá, ale na svou mzdovou úroveň mimořádně nedostupná.

Podle aktuálních srovnání publikovaných v roce 2026 vyžaduje pořízení bytu v Praze zhruba 15 až 16 hrubých ročních mezd. V Helsinkách jde přibližně o 9 ročních mezd. I kdyby tedy obě města pracovala s podobnou cenovou hladinou bytů, reálná dostupnost vychází pro pražské domácnosti výrazně hůř. Právě tenhle rozdíl posouvá debatu od samotných cen k širšímu tématu kupní síly, nabídky a fungování bytové politiky.

„U bydlení je vždy potřeba oddělit nominální cenu od skutečné dosažitelnosti. Domácnost nezajímá jen to, kolik stojí metr čtvereční, ale hlavně zda na něj při svých příjmech vůbec dosáhne bez extrémního zadlužení,“ říká Miroslav Majer, CEO portálu Hyponamíru.cz.

Podobná cenová liga, úplně jiná finanční realita

Lokální cenové indexy ukazují, že ceny bytů v Praze se v letech 2025 až 2026 pohybují přibližně mezi 140 a 160 tisíci korunami za metr čtvereční, podle použité metodiky a segmentu trhu. Při takových číslech už Praha nepůsobí jako levnější středoevropská alternativa, ale spíš jako město, které se cenově dostalo do stejné ligy jako dražší severoevropské metropole. Jenže současně platí, že pražské mzdy ani celková ekonomická síla domácností této cenové hladině neodpovídají.

Je potřeba dodat, že jednotlivé zdroje pracují s odlišnými ukazateli. Někde jde o nabídkové ceny, jinde o transakční data nebo indexové přehledy. Podobně i dostupnost lze měřit různě, například počtem ročních mezd nebo poměrem ceny k příjmu. Přes tyto metodické rozdíly se ale pořád vrací stejný závěr: Praha je ve vztahu ke svým příjmům extrémně drahá a vlastnické bydlení je zde méně dostupné než v Helsinkách.

Helsinky nejsou bez problémů, ale systém funguje stabilněji

Srovnání s Helsinkami je zajímavé právě proto, že ani finská metropole nepředstavuje bezproblémový trh. Město samo uvedlo, že rok 2024 přinesl ekonomickou nejistotu, slabší důvěru i zpomalení trhu a stavební aktivity. Přesto Helsinky podle oficiálních dat dokončily v roce 2024 přibližně 4 061 až 4 068 bytů. A tady přichází zlom. Je to důležitý signál, že i ve slabším období zůstává schopnost průběžně dodávat nové bydlení relativně silná.

Vedle toho Helsinky dál populačně rostou. Městské statistiky ukazují výrazný růst i v roce 2025 a hranice 700 tisíc obyvatel má být pravděpodobně překročena v roce 2026. Právě tahle kombinace je pro srovnání zásadní. Rostoucí město totiž nemusí automaticky skončit v tak napjaté bytové situaci jako Praha, pokud dlouhodobě lépe plánuje výstavbu a pracuje i s nájemním či dostupným bydlením.

„Když se srovnávají dvě evropské metropole s podobně drahými byty, rozhoduje hlavně to, jak rychle umějí doplňovat nabídku a jakou roli v tom hraje město. Právě tam dnes Praha proti Helsinkám ztrácí nejvíc,“ uvádí Jiří Krejčí, odborník na reality portálu realingo.cz.

Praha staví, ale dlouhodobě ne dost

Oficiální statistiky ČSÚ potvrzují, že v Praze bytová výstavba pokračuje. Samotná existence nové výstavby ale nestačí. Rozhodující je, zda objem zahajovaných, povolených a dokončených bytů odpovídá růstu poptávky, migraci a dlouhodobě kumulovanému napětí na trhu. A právě tady se podle veřejné debaty i analytických výstupů ukazuje, že tempo pražské výstavby zůstává vůči potřebám hlavního města nedostatečné.

To je důvod, proč se dostupnost nelepší ani tehdy, když trh na čas ochladne. Pokud je nabídka dlouhodobě slabší, nevzniká dostatečný tlak na uvolnění cen. Místo výraznější korekce tak často přijde jen krátké zpomalení, po němž ceny znovu rostou. Data ČSÚ i Eurostatu přitom potvrzují, že ceny nemovitostí a nájmů v Česku dál rostou. Pražský problém tedy není historická vzpomínka na přehřátý trh, ale stále živý a aktuální trend.

Proč nestačí čekat, až trh vše vyřeší sám

Po slabším období na realitním trhu se část veřejnosti domnívala, že dostupnost bydlení se zlepší samovolně. Jenže v potřebném rozsahu se to nestalo. „Důvod je poměrně prostý. Jestliže je hlavní problém strukturální, tedy spojený s nedostatkem nabídky, omezenou schopností průběžně přidávat nové byty a slabším institucionálním zázemím, pouhé ochlazení poptávky jednoduše nestačí,“ popisuje Miroslav Majer.

V praxi se navíc potkává hned několik bariér najednou. Do cen promlouvají náklady výstavby, omezená nabídka pozemků, kapacity systému i širší nastavení trhu. U délky povolovacích procesů sice panuje poměrně silný konsenzus, že české prostředí patří mezi komplikovanější, ale bez přímého srovnávacího zdroje není vhodné pracovat s přesnými počty let. Přesnější je říct, že Praha naráží na strukturální problém povolování, koordinace a kontinuity výstavby, který se v konečných cenách i dostupnosti nevyhnutelně promítá.

• cenová hladina bytů blízká bohatším evropským městům,
• slabší příjmová síla pražských domácností,
• nedostatečný objem nové výstavby vzhledem k poptávce,
• rostoucí populace a trvalý tlak na bydlení,
• omezená schopnost trhu rychle obnovit rovnováhu vlastními silami.

Nájemní bydlení jako součást řešení

Při debatě o dostupnosti je chyba soustředit se jen na vlastnické bydlení. Mezinárodní instituce dlouhodobě upozorňují, že lepší dostupnost ve velkých městech souvisí nejen s pružnější nabídkou, ale také s širší rolí nájemního a sociálního bydlení. Právě v tom jsou Helsinky důležité jako příklad systému, který nesází všechno na individuální vlastnictví.

To neznamená, že by finská metropole svůj problém vyřešila jednou provždy. Znamená to ale, že má stabilnější rámec, v němž se vedle soukromého trhu opírá i o silnější městskou a institucionální roli. Pro Prahu z toho plyne důležitá lekce. Pokud bude tlak na bydlení dál růst a nové byty nebudou přibývat dostatečně rychle, samotný vlastnický segment situaci nespasí. Bez širšího a předvídatelnějšího systému bude pražská dostupnost dál zaostávat, i když město už cenově dávno přestalo být levné.