Skvělá výstava, kterou musíte vidět. Zlaté české ručičky na zámku v Martinicích

Pavel Kuře, známý z oblíbeného televizního pořadu Poklad z půdy, je vetešník a zároveň majitel zámku v Martinicích nedaleko Dolních Kralovic. Když ho před dvanácti lety koupil za milion korun, byla to v podstatě ruina odsouzená ke zbourání. Za těch dvanáct let se ale na zámku změnilo mnohé. Je to zásluha jak samotného hradního pána, který na zámek denně dojíždí z Prahy, tak jeho rodiny a kamarádů a samozřejmě i placených řemeslníků. I když cíl je ještě hodně daleko, Pavel Kuře to nevzdává. Jeho úsilí podpořil Středočeský kraj, když žádost o dotaci ocenil částkou 3,6 milionu korun.  

Od června je na zámku opět otevřena výstava Zlaté české ručičky, tentokrát už umístěná v rekonstruovaném prvém patře. Co vás k jejímu vytvoření vedlo a proč jste ji takto nazval?

Chci ukázat, jak byli dříve za první republiky lidé šikovní a co všechno uměli bez dnešních technologií udělat. Výstava je pokračování té, kterou jsem dělal ke stému výročí republiky. Do budoucna bych ji rád rozšířil i o sedmdesátá až devadesátá léta minulého století, protože za chvíli už ani nebudeme vědět, jak tato léta vypadala. Exponáty na to mám, jen musím vytvořit další volné prostory.

Kdo vám při vzniku výstavy pomáhal?

Pokud máte na mysli finance, nedostal jsem od nikoho nic, vše jsem si platil sám. Ale nedělám to pro výdělek. Měl jsem přesně promyšlené, co kam dát, chtělo to jen projít, co jsem za ta léta nasbíral, protřídit a vystavit. Výstava však není jen ke koukání. Jsou tu i prvorepubliková řemesla a s nimi související úkoly pro návštěvníky.

Třeba úžasný prvorepublikový koloniál. To je replika?

Kdepak, originál s originálním vybavením, tak jak byl před sto lety. Patřil Františku Mannovi z Divišova, což byl natolik schopný podnikatel, že obchod udržel i v krizi po válce. Myslel ale i na druhé, za války tajně pomáhal těm, kteří jídlo neměli. Byli mezi nimi i Štenberkové ze Štenberka. Je tady spousta zajímavých věcí, třeba důmyslná přepravka na vejce či pražička na kávu. Na horní polici jsou vystavené originální tresti, z nichž se za první republiky připravoval v obchodech alkohol. Pan Mann prý míchal tak dobrou kmínku, že si k němu pro ni jezdil i generál Rudolf Medek. Tady si na svoje účinkování v seriálu Bylo nás pět zavzpomínal herec Oldřich Navrátil, jehož postava Vendelína Bajzy koloniál také provozovala. Prostě se přijel podívat…

Vy tu nemáte jenom koloniál, ale i krejčovskou dílnu, kadeřnictví, prodejnu optika a další a další. Dokonce štít a roletu z jednoho obchodu na Žižkově…

A vše má svoji historii, mohu vám ji vyprávět, nestačil byste se divit, jak je mnohdy zajímavá. Třeba optik Ota Nový ze Žižkova. Ten, když mu znárodnili obchod, tak sebral všechna optická skla, která tady teď vidíte, a zakopal je. Víte, jaká to byla tehdy hodnota? Zakopal tak vlastně celou živnost. Tady je zase obchod s látkama Jana Erbena z Vlašimi. Kamarád, když kupoval ve Vlašimi dům, tak našel v bednách na půdě schované pod hromadou harampádí nádherné látky z výlohy, jež si pan Erben schoval před znárodněním.

Vaše výstava je opravdu v mnohém poučná…

V improvizovaných vitrínách představuji různá řemesla. Není tady žádný popisek, jen čísla. To proto, aby mohly děti hádat, které řemeslo co znamená. Jsou tu bankovky, drážní jízdenky, fotky všech našich prezidentů. A dozvíte se něco o Jaroslavu Novotném, zakladateli výukového filmu, který natáčel film o životě T.G. Masaryka. Jeho film byl první, který byl po celé republice promítán po Masarykově smrti. A kdyby nebylo pana Novotného, nebyly by ani tak dobře zdokumentovány cesty Zikmunda a Hanzelky, jimž poskytoval cenné rady.

A jak jste zmiňoval tu roletu. Když se na ni pozorně podíváte, uvidíte, že na ní prosvítá nápis Červinka Žižkov. Lidé tady prostě vidí ty „poklady z půdy“, které koupím a pak vystavuji.

Jak na výstavu reagují návštěvníci?

Je to o zavzpomínání si. Když přijdou starší lidé, říkají: Jé, to jsme měli doma, támhleto měla babička. A ti mladší, těm se to třeba jenom líbí, ale také i říkají: Tohle bych nikdy doma neměl. Ty reakce jsou různé. Někdo výstavu projde za pět minut, jiný tady sedí a přemýšlí o tom, co vidí. Pomohl mi pořad v televizi Poklady z půdy, v němž vystupuji, což je hezký pořad podporující staré věci. Lidé to vidí a přijedou se podívat. Jezdí sem i hodně lidí od filmu, kteří u mne hledají rekvizity pro natáčení.

Vlastníte zámek a zároveň nejrozsáhlejší vetešnictví a kramářství v Čechách. Jak to jde dohromady? Býváte dokonce označován za „krále veteše“.

Vetešníkem se nestáváte, tím se narodíte. Od čtrnácti let jsem prolézal půdy. Tu lásku ke starým věcem máte prostě v krvi. Moje rodina byli statkáři, děda byl veliký kulak, po babičce bychom našli i šlechtický původ, byla rozená Kuželová. Vetešnictví je jedno z nejstarších řemesel. Vetešnictví je o tom, že koupíte věc, kterou nepotřebujete, ale která vám udělá radost. Pravých vetešníků je nás jako šafránu. S náklady, které mám, je to sotva na uživení. Kdybych si otevřel malý obchod v Praze, bylo by to o něčem jiném, ale Martinice leží zcela stranou. Navíc doba ničí idealisty. Spousta úředních postupů ničí podnikání, které je dnes čím dál těžší. Řada lidí je pak raději doma na podpoře, než by šla něco dělat.

Na zámku i bydlíte?

Bydlím v Praze a sem jezdím každý den, jednou i dvakrát, jak je třeba. Tady bych žít nemohl, všechno tu totiž na vás padá. Můj životní sen a úděl je opravit zámek a pro to dělám všechno. Ale i vetešnictví, to navracení lidí ke starým věcem, nostalgii, patří do kultury.

Ta kombinace je ale opravdu poněkud nezvyklá. Zámecký pán a zároveň vetešník…

Někdy se směju a říkám, že jsem takový zachránce pokladů od popelnice. Jsou tady věci s různým příběhem. Nejen věci, které vydělávají, ale i věci vysloveně za pár korun. Spousta věcí tady leží rok, dva, tři. A pak přijde člověk, kterému udělají radost. Moje heslo je: Najdi si svůj poklad. Pro někoho je to věc za stovku, pro někoho za milion, ale pro jiného za pět korun. Vzpomene si na mládí, že to měli doma nebo to viděl u babičky. Všichni přece neměli doma jenom starožitnosti a cenné věci. A tady najednou uvidí skleničky, které má doma po babičce, ale jedna mu chybí. V tu chvili je to pro toho člověka poklad. 

Napadá mne otázka, proč to všechno vůbec děláte. Opravu zámku, výstavy, nejrůznější akce?

Jsem srdcař. My všichni srdcaři vždy dáváme vše, co máme. I se zadlužujeme. Člověk musí být blázen, aby tohleto dělal. Ale jak říkám, nejdůležitější je srdíčko. Ta věc vás musí chytnout a musí vám dávat pozitivní energii. Vnímám to také tak, že je mojí povinností oživovat památky. Díky mému zásahu tady zámek dalších dvě stě, tři sta let bude.

Pavel Kuře (40 let) se narodil v Kutné Hoře a vyrůstal ve Zruči nad Sázavou. Vyučil se automechanikem, následně získal obchodní vzdělání. Vystřídal různá zaměstnání, až se našel ve veteši a otevřel si na náměstí ve Zruči vetešnictví, které pak přestěhoval na zámek v Martinicích. Bývá označován za „krále veteše“. Je ženatý, má dvě malé děti.

Výstava Zlaté české ručičky je přístupná od června do konce září o sobotách a nedělích. Z Prahy se do Martinic dostanete po dálnici D1, exit 75.

Martinice byly založeny ve Svatavině újezdu pravděpodobně už ve 13. století, první doložená historická zpráva o vsi však pochází až z roku 1352, kdy je připomínána při kapitule vyšehradské. V roce 1588 dostavěl tehdejší majitel Martinic Trystram Lukavecký z Lukavce tvrz, téměř o sto let později pak nový vlastník Jiří Vražda z Kunvaldu vystavěl naproti staré tvrzi raně barokní zámeček,  dokončený v roce 1680. Zatímco barokní budova zámečku, i když značně přestavěná a ve špatném stavu, stojí dodnes, po bývalé tvrzi se nedochovala ani stopa. Zámek je jednopatrová budova obdélníkového tvaru. V přízemí i v patře jsou na vnitřní straně do bývalého nádvoří zazděny arkády. Nad vchodem je erb Vraždů z Kunvaldu se znamením dvounohého dráčka s kohoutí hlavou.

Text a foto: Bohumil Brejžek