Yvone Baalbaki: Každý člověk má prostor v sobě

Některé návraty člověk dlouho plánuje. Pak jsou takové, které přijdou téměř nenápadně, jako by si samy našly správný okamžik. Přesně takový byl návrat Yvone Baalbaki do industriálního prostoru Areálu Podkovářská. Se svou novou výstavou OPEN SPACE se nevrátila jen do známé galerie. Vrátila se na místo, které už jednou přijalo její obrazy a které se po letech znovu stalo součástí jejího příběhu.

Výstava sama o sobě představila novou etapu její tvorby. Zajímavěji se však ukazuje autorka, která za jednotlivými plátny stojí. Malířka, grafická designérka, ilustrátorka, pedagožka. Žena, která už desítky let propojuje několik zdánlivě odlišných světů a přitom nikdy neztratila přirozenost ani radost z objevování.

Yvone Baalbaki nepatří k lidem, kteří potřebují kolem sebe vytvářet auru výjimečnosti. Když mluví o své práci, nepoužívá velká slova ani složité definice umění. Spíše vypráví. O lidech, které během života potkala. O přátelích, kteří ji inspirují. O světle, krajině, vodě nebo hudbě. O obyčejných situacích, které většina z nás nechá bez povšimnutí, zatímco ona si je ukládá někam hluboko do sebe.

Právě tam totiž všechno začíná. „Každý člověk má prostor v sobě.“ Jedna krátká věta. Možná nejkratší definice jejího světa. Není to prostor vymezený zdmi ateliéru ani rozměry plátna. Je to místo, kde se potkávají vzpomínky, emoce, radost i pochybnosti. Místo, odkud později vznikají obrazy.

Od grafiky k obrazům

Její tvorba proto nikdy nepůsobí chladně ani odtažitě. Je v ní zvláštní lidskost, která nevychází z výtvarných teorií, ale z každodenního života.

Přitom její cesta k umění nebyla nikdy pouze cestou malířky. Absolvovala pražskou UMPRUM, věnuje se grafickému designu, vytváří vizuální identity, pracuje s typografií i kompozicí. Přesnost, řád a cit pro detail se staly přirozenou součástí její profese. Vedle toho však stále existuje druhý svět – svět volné malby, který žádná pravidla nezná.

Kontrast těchto dvou poloh dává její tvorbě zvláštní rovnováhu. Grafický design přináší disciplínu. Malba svobodu. Jedno bez druhého by dnes už možná ani neexistovalo.

Když člověk stojí před jejími obrazy, může mít pocit, že se dívá do krajiny mezi skutečností a snem. Objevují se v nich postavy, symboly, světlo i barvy, které nepopisují realitu, ale náladu. Nevyprávějí konkrétní příběhy. Spíš otevírají prostor pro vlastní představivost.

Stejně otevřeně přistupuje i ke svému životu. Nesnaží se působit jako umělkyně oddělená od běžného světa. Naopak. O rodině, dětech i každodenních starostech mluví se stejnou samozřejmostí jako o výstavách nebo nových obrazech.

V jedné z těchto vzpomínek se možná skrývá nejvýstižnější charakteristika její tvorby. Když byly děti malé, domácnost měla svůj vlastní rytmus. Povinnosti střídaly radosti, obyčejné dny se prolínaly s těmi výjimečnými a času na malování nebylo nikdy tolik, kolik by si přála. S úsměvem vzpomíná, že si tehdy říkávala: „Děti asi nepřemaluju. Ale obrazy můžu kdykoliv.“

Na první pohled úsměvná věta. Ve skutečnosti však vypovídá o jejím přístupu k životu možná víc než dlouhé hodiny rozhovorů.

Obraz pro ni nikdy není uzavřenou kapitolou. Některé vzniknou během jediné noci, jiné se vracejí na stojan opakovaně. Přibývají vrstvy barev, nové nápady, souvislosti. Často až po letech zjistí, že obraz ještě neřekl všechno, co měl. A tehdy se může stát něco, co není mezi umělci úplně obvyklé. Pokud má možnost, koupí vlastní obraz zpátky. Ne proto, aby ho ukryla. Ale proto, aby mohl příběh pokračovat.

Tento okamžik nejlépe ukazuje její pohled na tvorbu. Umění není jednorázový počin. Je to živý proces. Stejně jako život sám.

Život, který se nevejde do jedné role

Když se mluví o umělcích, lidé si často představují život plný vernisáží, galerií a nekonečných hodin před malířským stojanem. Skutečnost bývá mnohem obyčejnější a snad proto i zajímavější.

Den Yvone nezačíná v ateliéru. Začíná šálkem silného černého čaje s mlékem a medem. Potom přichází chvíle pro knihy, pracovní poznámky a první povinnosti nového dne. Na balkoně mezitím rostou pekelně pálivé papričky, které si sama pěstuje od semínek. I v tom je kus její povahy. Trpělivost, péče, radost z procesu, který nelze uspěchat.

Obraz vzniká tehdy, když přijde správný okamžik. Někdy po návratu z koncertu. Jindy po výstavě, dlouhém rozhovoru, setkání s přáteli, a dokonce i jako uvolnění nepříjemných zážitků. Silné emoce v ní dokáží probudit potřebu tvořit natolik, že místo spánku zamíří rovnou do ateliéru.

Hodiny přestanou existovat. Někdy maluje do půlnoci, jindy až do svítání. V těchto chvílích vznikají obrazy, které později putují do galerií. Ne podle harmonogramu, nebo že je potřeba dokončit další výstavu. Ale proto, že některé myšlenky zkrátka nemohou čekat do rána. Tvorba Yvone tak působí živě. Nevzniká z povinnosti, ale vyrůstá z obyčejného života.

Vedle obrazů však existuje ještě jedna oblast, která Yvone provází už řadu let. Studenti. Připravuje mladé lidi na střední i vysoké umělecké školy a mluví o nich s překvapivou pokorou. Nezajímá ji pouze talent. Mnohem víc ji zajímá, jestli člověk opravdu chce tvořit.

Talent lze rozvíjet, technika se dá naučit. Ale opravdovou radost z tvorby si musí každý přinést sám. Její hodiny věnované studentům se nikdy netočily jen kolem kresby nebo malby. Vede své studenty k tomu, aby přemýšleli, pozorovali svět kolem sebe a nebáli se hledat vlastní výraz. Aby nekopírovali, ale objevovali.

Za ta léta prošly jejími kurzy desítky mladých lidí. Někteří dnes sami tvoří, jiní se vydali jinou cestou. Všichni však prošli obdobím, kdy vedle nich stál někdo, kdo je neučil jen kreslit, ale především věřit vlastnímu pohledu na svět. A tady se kruh nenápadně uzavírá.

Stejně jako Yvone nachází inspiraci mezi lidmi, inspiraci jí přinášejí i její studenti. Není to vztah učitele a žáka. Je to dialog dvou generací. Díky němu si sama uchovává něco, co bývá s přibývajícími roky vzácné. Zvědavost, chuť učit se a mít radost z nových začátků.

Místo, kde vzniká ticho

Pro Yvone je ateliér místem, kam se může vracet. Po letech se znovu vrátila do nenápadného prostoru ukrytého pod úrovní města. Přesto tu vznikají působivé obrazy, které vyprávějí příběhy. Do ateliéru proniká denní světlo, ale jinak zde vládne ticho. Takové, které se dnes hledá jen těžko. Prostor, který patří jen jí, plátnům a hudbě.

Vrací se sama k sobě. A tady se znovu potvrzuje, že umění pro ni nikdy nebylo cílem. Je cestou, která pokračuje dál.

Přestože za sebou má desítky let práce, stovky obrazů, výstavy doma i v zahraničí, pedagogickou činnost i úspěšnou kariéru grafické designérky, nepůsobí jako člověk, který bilancuje. Stále mluví o budoucnosti.

Sny a cesta

Jedním z jejích dlouholetých snů je londýnská Tate Gallery. Ne jako symbol úspěchu nebo potvrzení vlastní práce. Spíš jako další zastavení na cestě, která ještě zdaleka nekončí.

Yvone nepotřebuje představovat, co všechno dokázala. Mnohem více ji zajímá, co ještě může objevit. Po desetiletích tvorby si dokázala uchovat něco, co bývá s přibývajícími roky vzácné. Zvědavost a touhu tvořit. Odvahu mít před sebou další sen.

Její příběh nepůsobí jako uzavřená kapitola. Dává naději, že ten nejzajímavější obraz na své plátno teprve namaluje.

PF
Foto: archív redakce