Křest knihy S Japonskem v srdci autora Martina Vačkáře

V Paláci knih Luxor se křtila krásná kniha Martina Vačkáře S Japonskem v srdci. Přední český japanolog, publicista, překladatel a tlumočník Martin Vačkář přenese čtenáře ve své knize na konec šedesátých let 20. století. Příběhy, které autor vypráví, vám představí Japonsko zcela jiné, zemi zakořeněnou v dávných tradicích.

Kmotrou knize byla japanoložka prof. Dr. Zdenka Švarcová. Čestným a vzácným hostem křtu knihy se stal velvyslanec Japonska v Česká republice Suzuki Hidero

Říká se, že vášeň japonských žen se podobá spíš skrytým oceánským proudům než hořící hranici. A podobné je to i se samotným Japonskem. Pod povrchem proudí nekonečné množství barev, chutí a emocí, které každého návštěvníka zanechají v němém úžasu. Na jedné straně jedna z nejmodernějších zemí na světě a na druhé pevné kořeny spojené s tradicí a velice sofistikovanou kulturou. Mílovými skoky uhání vstříc budoucnosti, ale zároveň zůstává pevně ukotvena v minulosti, která tak definuje složitou japonskou duši.

Vítejte v Japonsku šedesátých let minulého století, v zemi, která nám byla mnohem vzdálenější než dnes a velmi se lišila od tehdejšího Československa. Dívejte se očima mladého dvacetiletého cestovatele, seznamte se s jejími obyvateli… a zamilujte se. Autor v knize nezapomíná ani na dodnes platné praktické tipy a postřehy, které jistě ocení každý správný cestovatel.

Ukázka z knihy:

První pohledy na Tokio! Doslova jsem zíral na jinou planetu. Ve všem jinou než Evropa. Z rádia v taxíku se k tomu linula japonština, prokládaná japonskými sentimentálními lidovkami „enka. V Japonsku se jezdí vlevo, takže jsem byl hodnou chvíli jako na jehlách, každá křižovatka pro mě byla nervák, že vjíždíme do protisměru.

Nejvíc bily do očí znaky. Ve všech možných velikostech a formách, nad obchody, na lampionech, reklamách, v neonech, v taxíku, na každém sloupu, nároží, na každé volné ploše byla kaskáda znaků. Ovládlo mě nadšení. Konečně vidím znaky v praxi, volné jako ryby v rodném oceánu.

Ne jako leklé rybky v knížkách na katedře japonštiny v Celetné (dnešní Ústav asijských studii). Hned bych je chtěl všechny ovládat a pohybovat se mezi nimi samozřejmě jako Japonci!

Fascinovaly mě úzké uličky, kterými se auto proplétalo krokem. Všechny vyasfaltované, ale bez chodníků, takže chodci, cyklisté i auta tvořili jednu společnou rodinu. Mezi nimi a jim nad hlavami nesly betonové sloupy elektrického vedení s ohromnými transformátory stohy drátů, napojených k domkům. Ulice nad hlavami byly cele zadrátované, jako od domácích kutilů. Vypadalo to proti obloze graficky, ale nebezpečně.

Naše elektrikáře by z toho okamžitě ranila mrtvice. V uličkách mezi dřevěnými domky, mezi zaparkovanými koly, skútry a auty se v proudu lidi akrobaticky proplétali kluci na kolech, rozvážeči jídla, japonsky „demae.

Na čelech měli srolované bavlněné utěrky, na nohou lehké dřeváky „geta, na těle kabátky „happi s širokými rukávy do půl předloktí, na klopách vytištěné znaky restaurace, na nohou plandavé kalhoty. Jednou rukou řídili, neustále zvonili a druhou podpírali kaskádu dřevěných táců, na kterých vezli mísy s nudlovými polévkami, misky vařené rýze a různé misky se zeleninou, co si kdo objednal domů nebo do krámku. Byli to opravdu kaskadéři, protože se jim každou chvíli připletly do cesty stařenky nebo děti. Vždycky bravurně přibrzdili a udělali kličku, přímo cirkusová čísla rovnováhy, tác stále ve vodorovné poloze. Já bych už dávno všechno nejen rozlil a rozbil, ale sám ležel ve špitále a platil někomu nemocenskou za zranění. Oni ne. Sklízeli obdiv od samotných Japonců.

Z předmluvy autora:

Japonštinu jsem se učil už v Praze, ale nepříliš úspěšně. Teprve po příjezdu do Japonska jsem hmatatelně poznal, že pro proniknuti do jazyka a ducha Japonska je nezbytné učit se jazyk v jeho domově, v jeho souvislostech se zemi a lidmi – žít tam a učit se intenzivně. A já měl ještě tu výhodu, že co jsem se naučil, mohl jsem ihned uplatnit po návratu domů k rodině Nakamurů.

Pro tuto knížku jsem spíše než formu poučeného pojednání volil raději vyprávění vycházející z osobních zážitků. A doplňoval jsem to také o poznatky z pozdějších letitých zkušeností z práce s Japonci a z cest do Japonska.

Myslím, že čtenáři mladší generace se zároveň dozví něco „veselého i o bývalém Československu, o tom, jak jsme tu čtyřicet let žili. Mé první setkaní s Japonskem se uskutečnilo na pozadí prvních dvaceti let mého života prožitých v socialismu. To srovnávání byl pravý kulturní šok.

  •  

Doufám, že touto knihou přispěji k pestřejšímu povědomí čtenářů o Japoncích a Japonsku. A že objasním pro mě samotného někdy nepochopitelnou celoživotní lásku k zemi na  opačné, nám odvrácené straně světa, k zemi plné kvalitních, pracovitých a neobyčejně citlivých a přátelských lidi.

Martin Vačkář

Martin Vačkář (* 1947) se narodil v Praze v rodině hudebního skladatele Dalibora C. Vačkáře. Studoval anglistiku a japanologii na FFUK v Praze, v roce 1967 japonštinu v Tokiu na Mezinárodní křesťanské univerzitě ICU a další rok na Curyšské univerzitě ve Švýcarsku. Po návratu pokračoval na FFUK v Praze ve studiu japanologie a sinologie.

Od roku 1976 pracoval jako novinář v kulturní rubrice deníku Lidová demokracie, po roce 1981 působil jako publicista, překladatel a tlumočník z japonštiny. Přeložil z japonštiny knihu Moje třicetiletá válka od Hiró Onody, z ruštiny Japonské zápisky N. Fedorenka, přeložil řadu titulků pro japonské filmy. Od roku 1989 pracuje jako koordinátor japonských televizních štábů, NHK, TBS, Fuji, NTV, TV Asahi aj. při natáčení dokumentárních programů v ČR a SR. V roce 1992 se jako tlumočník účastnil státní návštěvy prezidenta Václava Havla v Japonsku, provázel ho i roku 1995, kdy byl V. Havel pozván do Hirošimy spisovatelem Eli Wieselem na mezinárodní sympozium Forum naděje. Roku 1997 tlumočil v Tokiu prvnímu předsedovi Senátu ČR Petru Pithartovi, nesčetněkrát tlumočil Věře Čáslavské, i v Japonsku k výročí tokijské olympiády 1964.

Od roku 1995 jezdil jako poradce a tlumočník se souborem Opery Národního divadla v Praze na japonská turné. V roce 2018 obdržel japonský Řád vycházejícího slunce se zlatými a stříbrnými paprsky za celoživotní aktivitu a přínos pro česko-japonské kulturní vztahy. Vedle koordinace je autorem scénářů pro hudební divadlo.

Foto: Euromedia

You may also like...