Osudovými muži Marcely Holanové byli Karlové

Nazpívala velké songy pro naši popmusic. Neuvěřitelným dvouoktávovým rozpětím a výraznou ženskou kantilénou ohromila hudební publicisty, když nazpívala českou verzi Mussovy  italské písně Ráno (Strano) v originálu Italky Anny Rusticano. Písnička vzlétla do výšin hitparády. Žíznili jsme po krásných ženských hlasech. Bylo to v roce 1985. Měli jsme už Helenu Vondráčkovou, Lucii Bílou, Marii Rottrovou, Hanu Zagorovou, Evu Pilarovou, Petru Janů, Věru Špinarovou, Jitku Zelenkovou, Yvetu Bartošovou, a čekali jsme….  na Marcelu Holanovou a  slavný duet Čau lásko s Gottem. Dnes říká: všichni  moji osudoví muži měli stejné jméno –  Karel.

Karel Gott byl  v pořadí Karlem čtvrtým. Nazpíval mnoho duetů se zpěvačkami. Prvním byl duet s Vlastou Průchovou Až nám bude dvakrát tolik, druhým duet s Evou Pilarovou Je nebezpečné dotýkat se hvězd (film Kdyby tisíc klarinetů), třetím duet s Janou Petrů Den je krásný (film Starci na chmelu), psala se 60. léta, pak dlouho nic, až  v osmdesátkách  duety s Marcelou Holanovou Čau lásko a Náš song. Po nich přišel duet s Darinkou Rolins  Zvonky štěstí, duet s Lucií Bílou Co sudičky přály nám, pak zas dlouho nic, až  duety se zpěvačkami Monikou Absolonovou, Dashou a nedávno s Charlottkou Srdce nestárnou. Co duet s Karlem Gottem, to hit. Ale vraťme se k duetům s Marcelou Holanovou, které byly vodou na mlýn její pěvecké kariéry a jenž se celé dny  hrály snad na všech českých rádiích. Kde a jak  talentovaná zpěvačka, která se na začátku pilně věnovala soukromému studiu zpěvu, začínala a kdo byli ti její osudoví  Karlové?

Bylo to v pražské hudební mecce, Lucerna Baru, vy jste tam právě zpívala, publikum nadšeně tleskalo, kdosi tam přišel a po koncertu se vás odvážně (Karlové i v dějinách bývají odvážní) zeptal s velkým radostným údivem, co tu děláte, a že je vás na barové zpívání (i když to byl slavný Lucerna Bar) škoda. Byl to Karel Vágner. Vzpomínáte si?„Na to vzpomínám. Přišel za mnou a řekl mi: Co tady děláš?  A poslal mne do AUSu, kde byl v té době konkurs. Ten jsem udělala a zpívala jsem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, ať máte ten název aspoň dešifrovaný. Naštěstí jsem nemusela zpívat v uniformě, ale normálně v civilu, ale i tak na mě bylo té zelené barvy trochu moc. Tak jsem pošilhávala, jestli není někde nějaká jiná barva.“

Pak přišel konkurs, tentokrát do hudební skupiny Faraon. A tady jste se setkala s Karlem druhým, basovým kytaristou a později vaším textařem i životním partnerem Karlem Šípem, s kterým máte syna, také (jak jinak) Karla…. „Překvapivě to bylo právě v AUSu, kde jsem se dozvěděla o konkursu do skupiny Faraon. Šla jsem na zkoušku. Byl tam Arnošt Pátek, tenkrát ještě Piaczek. Já jsem ten konkurz vyhrála. Pak jsme zkoušeli v Déčku na Vinohradské ulici. Já jsem zpívala se sestrou Arnošta a sedíme na tom pódiu a Arnošt říká: Holky, dneska přijde jeden strašně důležitý pán z televize, tak se nějak snažte, protože záleží na tom, jestli nás vezme nebo nevezme. A přišel pan Šíp. V té době už s Faraonem nevystupoval, ale s Jardou Uhlířem pro tuto kapelu psali písničky. A když pan Šíp přišel, já si to pamatuju jako dneska, jak jsem šťouchla do Evy a říkala jsem jí: Tak Evičko, tohohle pána já si vezmu.“  

Proslavila jste se písněmi Ráno a duety s Karlem Gottem, Čau lásko a Náš song, k nimž napsal hudbu Karel Svoboda a texty Karel Šíp. Jak se vám zpívaly? A jak vás ovlivnila spolupráce s Karlem třetím (Karlem Svobodou) a s Karlem čtvrtým (Mistrem Karlem Gottem)? „Ráno pro mne byla zlomová píseň. Předtím se mi moc nedařilo a už jsem chtěla se zpíváním praštit. To bylo v roce 1985, kdy italská zpěvačka Anna Rusticano přijela na Intertalent a zpívala tam úžasnou píseň Strano. Poprosila jsem Karla, aby ji otextoval a řekla jsem si, tohle bude hezká tečka za mojí hudební kariérou. Písnička Ráno se donesla i sluchu Karla Svobody. Nebylo divu, protože se v rádiu hrála několikrát denně. Karel Svoboda pozval mě i Karla Šípa do svého jevanského studia a nabídl nám oběma spolupráci. Takže kariéra nejenže neskončila, ale slibně začala. Píseň Čau, lásko byla původně jen pro mne. Nahrála jsem ji ke spokojenosti obou Karlů, ale to by nesměl být Karel (Svoboda), aby ji každému, kdo tehdy do Jevan přijel, nepustil. Ne že by se tím jen chlubil, ale chtěl si tak každou novou skladbu na svých návštěvnících otestovat. A tak ji testoval na Karlovi (Gottovi). Tomu se píseň zalíbila a tak se do ní doslova vezpíval také. Měla jsem sice první písničku od Karla Svobody, ale musela jsem se o ni podělit s Karlem Gottem. Ale udělala jsem to tehdy moc ráda. Čau lásko se hraje dodnes a já ji zpívám sama ke konci svého koncertu bez doprovodu kapely. Jen tak. A vždycky má velký úspěch.“

V čem bylo nejdůležitější sladit svůj dle odborníků forsírovaný hlas s romanticky tenorovým Karla Gotta? „Já si myslím, že nám to ladilo naprosto přirozeným způsobem. Nemuseli jsme se do ničeho nutit. Fungovalo to samo.“

Dle ohromného ohlasu publika, rádií i hitparád to bylo skvělé a vy jste nedávno právě toto komentovala v tom smyslu, že vám jako jediné zpěvačce  Mistr, který většinou zpěvačkám vykal, nabídl  tykání. Jaký z toho máte i nyní pocit? „Ono to nejspíš vzniklo omylem. Karel Gott jednou volal, já zvedla telefon a tam se ozvalo: Ahoj, můžeš mi dát Karla? Byla jsem tím tykáním překvapená a nevěděla jsem, co mám dělat. A tehdy mi můj Karel řekl: tak mu tykej taky, vždyť jsi ženská. A u toho to pak zůstalo.” 

Na čem podle vás ve vašem zpěvu (dvouoktávovém) nejvíc záleží, jaké máte největší vzory, jakou hudbu sama doma posloucháte, jaké ikony jste měla v dětství a komu současnému ve vaší branži nyní nejvíc držíte palce, u nás i ve světě? „Zpívala jsem už ve škole. Na různých soutěžích a všude možně. Měla jsem v hlavě zafixované, že nechci dělat nic jiného, než že chci zpívat. Mým velkým vzorem byla tehdy Eva Pilarová, nejenže jsem ji bedlivě sledovala, ale také jsem ji pečlivě napodobovala a kopírovala. Zbožňovala jsem ji až do té míry, že jsem sama chtěla být Evou Pilarovou. Později jsem si našla více než kladný vztah k italské pop music. Ostatně již zmíněné Anně Rusticano vděčím za restart své kariéry. Před časem jsem zpívala v Brně s Drupim a bylo to hezké setkání. Máme dokonce společnou fotku a oběma nám to na ní ohromně sluší.“

Jste Blíženec, proto asi máte tak úspěšné songy o lásce. Myslíte si, že dnes to mají lidé v partnerských vztazích snadnější než třeba v 80. letech? A jak se vám osobně zpíval text: ženská, když se zblázní do umělce, je to pech, je to drámo….Řekla jste, že začínat znova nebylo snadné, ale překonala jste to….  „Začínat není nikdy snadné. Někdy jsou začátky tak těžké, že by člověk někdy raději volil nějaký vhodný konec. Ale zabít se není nijak lehké. Ano, překonala jsem to, a i když přicházejí další a další překážky, kupodivu to zvládám.“

A jak jste zvládala další překážky i v osobním  životě: jak vám přírodní živel poničil chatu na venkově a jak jste musela znovu předělávat  pražský dům v Modřanech, když odborníci na slovo vzatí to nezvládli? A také  co se týká zdraví? „Vidím, že máte o těch překážkách docela dobrý přehled. Tak smrk, co mi spadl na chalupu, byl urostlý, takže i škoda byla urostlá. Ale sousedi pomohli s likvidací smrku a pojišťovna s likvidací škody. Kdyby se tak snadno daly likvidovat i jiné věci…To samé je dům. Už tu rekonstrukci potřeboval. Jenže sehnat dneska dobré řemeslníky není snadné. Vždycky když přijde někdo nový, podívá se na to, co bylo dosud vykonáno a říká: kdo vám to dělal? To se musí předělat. A zdraví?  Tak asi víte, že má umělý kyčelní kloub. A bolí to pořád jako čert. Ale proč zatěžovat čtenáře mými problémy, každý má dost vlastních.“

Narodila jste se a prožila dětství v Praze – Modřanech, potom  bydlela na Vinohradech, teď jste zas v Modřanech, v domku. Je to vaše oáza. Procházíte se krom toho s potěšením i po Praze, uličkách, parcích, nábřežích,  třeba i , když jde o ty Karly, po takovém Karlovu mostu?  A co byste v Praze nového ráda přivítala? „Tak Karlův most už moc nemusím, nerada se prodírám davy, které tam proudí. A co bych přivítala? Víte, já jsem docela spokojena s tím, co je, a bojím se změn. Vždycky jsou k horšímu. Tak by raději neměnila nic.“

A vraťme se ještě k vašim Karlům, ke Karlu pátému, co na váš talentovaný hlas i hity a evergreeny říká váš syn? „Já mám trochu jiné pořadí. Syna jste mi dal nakonec, já ho mám spíš na začátku. No, nechme Karly raději bez pořadí. A pokud jde o mého syna, my si to vzájemně moc nekomentujeme. On má svou práci, já také, a protože je poradce, tak mi občas poradí. Za to jsem mu vděčná. Zpívat mu nemusím, stačí, že mu občas uvařím něco dobrého. Navíc není moc rád, když se o něm mluví.“

Děkuji za rozhovor.

Text: Bohuslav Hatina
Foto: Lenka Hatašová

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...