Otevřená zpověď elitního vojáka a motocyklového závodníka: Lukáš Kvapil – Slzy rytíře z Dakaru

Veřejnost ho znala hlavně jako hrdinu ze slavné Rallye Dakar. Lukáš Kvapil na nejdrsnějším motoristickém závodě pomohl v roce 2017 těžce zraněnému soupeři, na což později sám vinou vyčerpání doplatil. Nicméně po návratu domů sbíral ceny fair play, dostal nálepku „rytíře z Dakaru“, aniž by někdo tušil, že profesionální voják, který se účastnil tří misí, trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Že žije v ničivé dluhové pasti, která vyvrcholila osobním bankrotem, a že se nestýká s žádným ze svých čtyř dětí. A že ho trable dohnaly dokonce až k pokusu o sebevraždu…  Přečtěte si jeho otevřenou zpověď.

Ukázka z úvodu knihy:

Žena je v práci, malá ve školce. Já sedím za kuchyňským stolem, netečně zírám do zdi a snad posté si v hlavě projíždím vlastní život. A v duchu si znovu předčítám slova, která chci napsat. Zatím přede mnou leží prázdný list, jenže už za pár minut bude plný řádků. Bude plný vět, v nichž se omlouvám, že jsem byl zaslepený blbec, který si šel jen za svým. A který s klapkami na očích zapomněl, že život je o důležitějších věcech než o šaškování s motorkou v písku. Bude v nich i vysvětlení, proč už jsem nemohl dál a proč je pro mě stisknutí spouště jedinou cestou ven. A taky v něm bude i věta rozloučení.

Tohle jsou totiž poslední slova, která v životě píšu.

„Miluji vás, Luki.“

Pořád sedím za stolem, pokládám propisku a vím, že za chvíli poznám, jestli existuje ráj a peklo. Tedy pro mě je zaručeně místo jen v pekle, nebe mi nemůže otevřít dveře.

Dva dny jsem se na tenhle okamžik chystal. Nespal jsem, skoro nemluvil. Postupně jsem odvozil sponzorská auta na parkoviště firem, aby je nikdo nemusel hledat. Na jednu hromadu připravil své doklady a smlouvy, takže Romana nemusí kvůli jejich hledání převrátit celý byt. A vybral posledních padesát tisíc, aby po mně aspoň něco málo těm dvěma zbylo, než sem vlítnou exekutoři.

Myslel jsem, že jsem nejlepší na světě, ale teď jsem na dně.

A je prostě konec.

Můj plán je jednoduchý. Pojedu na střelnici, půjčím si pistoli a pak…

Skutečně to zní jednoduše a prostě. Jenže už skoro hodinu jsem zavřený v kóji, zatím pálím na terč a čekám, kdy tu konečně bude prázdno. Ne, nikdo neodchází, a když už, tak ho zase vystřídá někdo jiný. A já mám najednou pochyby. Lidi mě rozhodili, stejně jako zdejší šéfík, který mi pokládal až podivně

zvídavé otázky. Proč prý nemám vlastní zbraň, když mám zbroják?

Sakra, tolikrát v životě jsem zmáčkl spoušť, nezaváhal, ale teď když mi zbývá poslední náboj, se mi klepe ruka. Celou dobu jsem byl postižený tím, co na mě a o mně říkají ostatní.

I sem mě koneckonců dohnal strach, jak se o mně bude psát, až praskne, že jsem zadlužený až po uši. Jenže teď vnímám, jak mi v hlavě zase zní: Co řeknou ostatní a jak budou vypadat titulky v novinách, až se dozví, že se slavný rytíř z Dakaru sám zastřelil?

Zase sedím za kuchyňským stolem a znovu si projíždím svůj život. Tentokrát ale mluvím nahlas, protože tu nejsem sám. Naproti mně sedí Robert a už pár týdnů postupně poslouchá mou otevřenou zpověď. Občas mlčí jako hrob, občas se promění v chápavého kaplana, někdy kroutí hlavou, ťuká si na čelo a nechápe, že jsem ještě po tom všem naživu. Je mým symbolickým zpovědníkem, protože právě on o mně v lednu 2017 jako první napsal, že jsem rytíř z Dakaru. Zaujaly ho mé tři hodiny, během kterých jsem na slavném závodě pomohl jistému italskému jezdci v nesnázích. Tehdy uprostřed pouště jsem to bral jako samozřejmost, aniž bych tušil, co následně čin spustí a že se rytíř z Dakaru promění v obchodní značku i cejch.

A že mě málem dožene k smrti…

Lukáš Kvapil (*1980) se narodil Moravské Třebové, ale odmala vyrůstal v Praze. Tady v roce 2000 nastoupil základní vojenskou službu u Hradní stráže, kde následně u motocyklové jednotky zůstal jako voják z povolání. Později přešel k vojenské policii a zúčastnil se tří zahraničních vojenských misí, dvou v Iráku a jedné v Afghánistánu, kde zajišťoval ochranu velitele kontingentu. Vedle armádní kariéry rozvíjel i tu motocyklovou, až se v roce 2017 objevil na startu slavné Rallye Dakar. Nedokončil ji, ale pomohl vážně zraněnému italskému soupeři. O dva roky později dojel do cíle Africa Eco Race, tedy závodu, který vede po stopách původního afrického Dakaru. Je rozvedený, má čtyři děti. Po odchodu z armády pracuje u městské policie v Praze.

Robert Sára (*1980) je novinář, pracuje od roku 1999 jako sportovní redaktor v deníku MF DNES. Začínal v regionální pobočce v rodné Jihlavě, následně při studiu žurnalistiky a historie na Masarykově univerzitě v Brně přesídlil do zdejší redakce a odtud v roce 2005 zamířil do té celostátní v Praze. Píše především o hokeji – zúčastnil se jako novinář 12 světových šampionátů i olympijských her – a motorsportu. Rozhovor s Lukášem Kvapilem je jeho knižní debut. Žije v Roztokách u Prahy a s manželkou Ivou mají syny Jonáše a Alberta.

Lukáš Kvapil, Robert Sára: Slzy Rytíře z Dakaru, vydala Brána.