Příběhy, které motivují: Spisovatelka Libka Safr o odvaze, depresích a ženě, která dobyla Hollywood

Spisovatelka, novinářka a designérka Libka Safr přibližuje ve své nové knize MIROS – Příběh Miroslavy Stern osud herečky českého původu, která se z pražské dívky stala hvězdou mexické kinematografie a pronikla až do Hollywoodu, kde natočila také svůj poslední film – Zločinný život Archibalda de la Cruz od Luise Buñuela. Román propojuje fakta s emocemi, otevírá téma duševního zdraví a ukazuje Miroslavu jako ženu z masa a kostí – silnou, křehkou i inspirativní. Její příběh čtenáře vtáhne do atmosféry 40. a 50. let. Text doplňují unikátní fotografie z Miroslavina života i filmové tvorby. Kniha vyšla v nakladatelství EXCLUSIVELIFE Publishing, má 216 stran a je k dostání za 349 Kč na www.knihaMiros.cz.

O tom, co ji na příběhu Miroslavy Stern nejvíce fascinovalo, jak vznikala kniha i jaké poselství v sobě nese, jsme si s Libkou Safr povídali v následujícím rozhovoru.

foto: Lenka Hatašová

Libko, kdy se ve vás zrodila touha psát knihy? Byl to dlouholetý sen, nebo spíš přirozené rozšíření vaší novinářské a umělecké práce?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Každopádně já jsem začala psát dříve, než jsem počala jakoukoli jinou uměleckou dráhu. Jen o tom nikdo nevěděl, protože jsem nepublikovala. Takže by se dalo říci, že psaní je moje první a největší umělecká vášeň, která mi pomáhá vyčistit hlavu od všech ostatních profesí.

Vaše nová kniha MIROS – Příběh Miroslavy Stern zachycuje osud slavné herečky českého původu, která dobyla Mexiko i Hollywood. Kdy jste o Miroslavě Stern slyšela poprvé a co vás na jejím příběhu okamžitě zaujalo?

Našla jsem ji na internetu. Její příběh mě okamžitě oslovil a začala jsem pátrat po nějakých dalších informacích, ale zjistila jsem, že jsou většinou jen v Mexiku a španělsky. Já jsem španělštinu studovala, tak jsem si říkala, že to bude zajímavé – oprášit si jazyk a něco se dozvědět. Čím víc jsem se dozvídala, tím více jsem jen žasla, jak velký příběh to vlastně je, a napadlo mě, že by bylo skvělé jej napsat.

Kdy přišel moment, ve kterém jste si řekla, že právě o ní chcete napsat knihu?

No právě ten. Nejprve jsem myslela na film a když jsem dopsala scénář, tak mi kamarádka říká – proč nenapíšeš taky knihu? A já – no jasně, to bych mohla ?. A začala jsem znovu psát, tentokráte tedy román.

Příběh Miroslavy Stern je plný emocí, úspěchu i hlubokého smutku. Co vás na ní osobně nejvíc fascinovalo?

Mě fascinuje, jak moc silná žena to byla, a i když konec příběhu není úplným happy endem, tak i přesto všechno se dokázala poprat s životem velmi statečně.

Miroslava prožila život, který by mohl být scénářem hollywoodského filmu. Vnímala jste při psaní spíš její sílu, nebo křehkost?

No právě obojí. My ženy jsme přece křehké a silné zároveň. Někdy bychom si měly dovolit být křehké a tím pádem zranitelné a někdy je třeba vzít osud do vlastních rukou, být silné a bojovat.

Jak dlouho jste sbírala podklady a kde jste čerpala informace o jejím životě? Měla jste možnost spolupracovat i s někým z Mexika?

Za pomoc velmi děkuji mexické ambasádě v Praze a její Excelenci, paní velvyslankyni, za velikou podporu. V Mexiku je Miroslava stále mega star a všichni ji milují, takže byli nadšení, že o ní píšu knihu a chtějí ji vydat i tam.

V knize se prolínají reálná fakta s románovým vyprávěním. Bylo pro vás obtížné najít rovnováhu mezi dokumentárním a uměleckým pohledem?

To bylo to nejtěžší – najít rovnováhu mezi pravdou a fikcí tak, aby byl příběh co nejvíce hodnověrný a vypovídal co nejvíce o životě Miroslavy.

Miroslava Stern trpěla depresemi, které tehdy nebyly považovány za nemoc. Myslíte, že kdyby žila dnes, měla by šanci svůj osud zvládnout?

Věřím, že dnes by mohla najít pomoc, a hlavně by věděla, že může o pomoc požádat. Už to není takové stigma. Deprese byly donedávna ještě tabu, ale společnost se již hodně posunula. A hlavně my ženy držíme hodně při sobě, mluvíme spolu a pomáháme si.

Téma duševního zdraví se ve vaší knize objevuje velmi citlivě. Byl to záměr už od začátku?

Ano, byl to záměr. Sama mám zkušenosti s touto nemocí a snažím se tedy toto téma zpracovávat velmi empaticky. Chtěla bych vlastně touto knihou taky trochu pomoci šířit povědomí o této problematice a inspirovat ženy, aby si nechaly pomoci a někomu se svěřily. Nechaly si pomoct.

Dokázala jste se při psaní od příběhu emočně oprostit, nebo se vás osobně dotýkal víc, než jste čekala?

Ten příběh mne naprosto pohltil. Dala jsem do něj kus sebe, svého srdce, svých emocí, svého příběhu. Doufám, že to z toho budou čtenáři cítit. Máme toho tolik s Miros společného a to mě k ní vlastně hodně táhlo celou dobu.

Jak se liší psaní novinářských textů od psaní knihy? Cítíte, že si můžete jako autorka románu dovolit větší svobodu?

Musím říct, že mám velkou svobodu i jako novinářka, ale samozřejmě u psaní knih je svoboda v tom, že si vyberete námět a také způsob, jak jej zpracujete. Tuto knihu jsem vydala za pomoci mého partnera sama, takže mi nikdo neříkal, co a jak mám psát a to je velká svoboda. Doufám, že to čtenáři nakonec ocení.

Váš první titul Lásky, vrásky, bublinky byl laděn s humorem, zatímco MIROS má vážnější tón. Byla pro vás tahle proměna přirozená?

Ano. Je to jako život sám, jak píši v předmluvě knihy. Jednou je život plný radosti a smíchu a někdy zase smutku a slz. Jedno bez druhého nejde a vše je dobře. Vždy je třeba si říct – je to jen další den, další zkušenost, další krok k poznání na cestě životem. Vše brát nakonec s humorem je ale nejlepší cesta.

Vznikl také filmový scénář podle knihy. Můžete prozradit, v jaké je fázi a jestli se opravdu rýsuje zfilmování?

Scénář vznikl ještě před knihou. Jednám s producenty, ale jak to u filmů bývá, je to složitý a časově náročný proces. Ovšem není třeba spěchat. Vše má svůj čas a místo, vše je tak, jak má být. Každopádně to bude určitě v zahraniční produkci, protože o to stojí v Mexiku.

Co byste si přála, aby si čtenáři z příběhu Miroslavy Stern odnesli?

Ráda bych, abychom my ženy, ale vlastně kdokoli, kdo bude mít nějaké životní těžkosti a bude si myslet, že má nejhorší osud na světě, si vzpomněl na Miros a řekl si – no ta toho měla na svých bedrech a prala se s tím, a ještě si splnila své pracovní sny, tak já to zvládnu taky. A moc bych si přála, aby to nikdo z mých čtenářů nikdy nevzdal a vždy volil život a ne smrt. Jak říká moje maminka: „Žádný chlap za to nestojí, holčičko moje,“ a má pravdu. Lásku vám může dát kdokoli, ale hlavně vy sami sobě. Vážit si sebe a mít se rád a pak jde všechno na světě.

A pokud byste mohla Miroslavě poslat jedinou zprávu napříč časem – co byste jí řekla?

Zavolej tátovi a řekni mu: „Tati, jsem v háji, chci se zabít, jsem nemocná, pomoz mi!“ Protože požádat o pomoc je sakra těžké, když jste v depresi, ale je to první krok k uzdravení. Sám to člověk zvládne jen těžko.

Světlana Pospíšilová