Tak trochu jiná kniha autorky Terezy Boučkové: Cestopis Bhútán, má láska

Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme!

Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled…

Tolik z anotace k nové, trochu netradiční knize, beletristickému cestopisu české autorky Terezy Boučkové.

Ukázky z knihy:

„Fakt je, že to v tomhle království štěstí dýchá pro nás nepředstavitelnou pospolitostí. Lidé nejsou po práci zalezlí doma u televizí, jako u nás. Pracují venku. Nebo jen tak lelkují. Zdálo se mi, že nespěchají. Ženy klábosí. Muži házejí šipky a střílí z luku. A děti nejsou přilepené u počítačů a mobilů, zatím. Fakt ale je, že dospělí, třeba prodejci ovoce a zeleniny u stánků podél silnic a dokonce i všichni mniši, které jsme viděli, neustále koukali do mobilu. Ano, i mniši v klášterech!

 Sedím u notebooku. Dívám se přes modré, bílé, červené, zelené a žluté vlaječky s buddhistickou mantrou se slabikami óm mani padmé hún, jak vyslovujeme my Češi, zavěšenými na okně, do pražského parku. Jsem doma. Pračka pere, ústřední topení hřeje, kašel trápí. Mantra, jež má zprostředkovat nejvyšší prožitek Bytí, mi ke zklidnění nepomáhá. Má hlava třeští horečkou i zážitky z cesty, pojmenované Adventurou „Bhútán na kole v pohodě, z které jsem se právě vrátila. Jsem plná dojmů, jsem nemocná, nadšená, vyřízená, šťastná.

Na stole přede mnou leží dordže neboli vadžra, kterou jsme poslední večer dostali darem od našich bhútánských průvodců. Česky se tomu říká diamant nebo krásněji hromoklín. Je to energetický zářič, který svým tvarem symbolizuje nejmocnější síly, jež se projevují ve všem, co existuje. Síly Jin a Jang. Ty jsou spojené v jediném bodě, v božské podstatě. Všechno tu začíná i končí. Hromoklín má pomáhat k meditaci, k otevření třetího oka a k vnitřní očistě.  Má zničit všechnu nevědomost. Harmonizovat. Má i léčit. Tak do toho, hrome!

Foto ze křtu knihy: Petr Brodecký

Tereza Boučková (*1957) je česká spisovatelka, scenáristka a publicistka. Kvůli rodinnému původu nemohla za komunismu studovat, po podpisu Charty 77 pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka, domovnice.

Svou první knihu Indiánský běh, popisující prostředí disentu, dokončila ještě před listopadem 1989; roku 1990 za ni obdržela Cenu Jiřího Ortena. Následovaly krátké prózy Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995), roku 2013 jí vyšla povídková kniha Šíleně smutné povídky. Knižně vydala tři publicistické výbory: Jen tak si trochu schnít – fejetony o mužích a lidech (2004), Boží a jiná muka – fejetony o lásce ke kolu (2010) a Závod s časem – 99 nejrychlejších fejetonů (2018). Roku 2008 vyšel autobiograficky laděný román Rok kohouta, který se stal nejprodávanější českou knihou roku. Zatím posledním prozaickým dílem je Život je nádherný (2016). Tereza Boučková napsala také scénáře k filmům Smradi (2002) a Zemský ráj to napohled (2009).

Vydalo nakladatelství Odeon.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...