Vybrat dobré víno je umění

Na českém trhu najdete tisíce vín, tuzemských i zahraničních, dobrých i špatných. Jak se ve víně vyznat? A jak postupovat při nákupu vína, abychom se vyhnuli zklamání? Jednou z osvědčených rad je sázka na jistotu. Pokud nám jednou od vinaře chutnal Ryzlink vlašský ročníku 2018, pak je slušná šance, že nám zachutná i jeho ročník 2019. Když nám od něj chutnají vlašáky, za ochutnání určitě stojí i jeho veltlín. A podobně to může fungovat i na regionální úrovni, kde mohou zákazníci vsadit na systém VOC (Vína originální certifikace), který sdružuje vína z daného regionu podléhající kontrole kvality, jež mají podobné rysy a dávají nám vysokou míru jistoty, že se nespleteme,“ vysvětluje ředitel Národního vinařského centra Pavel Krška.

Důležité je, aby každý věděl či alespoň tušil, jaké styly či druhy mu chutnají, resp. nechutnají. Základní informace pak najde na etiketách vín. Když nemá rád cukr ve víně, bude hledat suchá vína a naopak, pokud mu suchá vína připadají trpká či kyselá, zvolí víno polosladké či sladké. Etiketa informuje o míře alkoholu a také o tom, z jaké oblasti víno pochází a z jakých odrůd bylo vyrobeno. Důležitým vodítkem je také cena, neboť kvalitní víno nemůže být levné.

Nikdy bych si nekoupil víno, pokud bych nevěděl, kdo jej vyrobil. A osobně bych si také nekoupil lahvové víno pod 100 Kč,“ radí Pavel Krška s tím, že další pomůckou pro hledání kvality může být ocenění z tuzemských nebo mezinárodních soutěží. U nás je největší a nejvyšší soutěží Národní soutěž vín v jednotlivých vinařských podoblastech, a jako vrchol pyramidy pak Salon vín – národní soutěž vín na celostátní úrovni. Takže medaile ze Salonu vín je nespornou známkou kvality: byť je opět třeba přihlížet k osobním preferencím a pravidlu chutná / nechutná.

Pokud se nám podaří kvalitní víno koupit, je třeba dodržovat ještě pár dalších pravidel, abychom se o zážitek z něj nepřipravili nesprávným skladováním či servírováním. Pokud budete mít láhev doma pár dnů či pár týdnů, nepotřebujete speciální prostory, ale stačí jen chladnější, tmavá místnost, třeba komora (víno by nemělo být na denním světle). Naopak je třeba uložit láhev naležato, aby tekutina zevnitř zalila celý povrch zátky. To platí primárně u korku, u šroubových uzávěrů se tím nemusíme zabývat.

Klíčovým faktorem je správná teplota servírování, protože jak bílé, tak červené se běžně pije teplejší, než tomu má být. „Pokojová teplota při servírování červeného je chybná, neboť v domácnostech máme teplo a žádnému vínu nepřidá, když jej podáváme příliš teplé. Držme se tedy pokojové teploty, ale takové, která panovala ve středověkém hradu, tedy nějakých 15 – 17 stupňů,“ upozorňuje s úsměvem Pavel Krška. A přidává také radu pro podávání bílých, růžových či šumivých vín: „Nalévejme menší množství a nenechávejme nedopitou láhev bez chlazení. Buď ji po nalití vraťme do lednice, nebo použijme chladicí kyblík, který díky ledu udrží láhev v ideální kondici i na slunci,“ uzavírá ředitel Národního vinařského centra.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...