Dvě knižní novinky z nakladatelství Euromedia

Nakladatelství Euromedia vydává dvě novinky: První je velmi zajímavý románový debut české autorky Kláry Vlasákové Praskliny a druhou knihou je také románová prvotina – tentokrát ale od francouzské autorky Victorie Mas s názvem  Bál šílených žen. Zavede vás do chvalně i nechvalně proslulého hospitálu Salpêtrière v Paříži, kam se koncem 19. století „odkládaly duševně choré, mravně zkažené a jinak „nepoddajné ženy …

Victoria Mas: Bál šílených žen

Postavit románovou prvotinu na sporné existenci duchů je docela odvážné. Ale Victoria Mas neváhala, když se rozhodla vytvořit obraz pařížské společnosti konce 19. století, kde byl problém vyslovit i méně troufalou myšlenku, pokud její nositelkou byla žena. Čtenáře zavede tam, kam se podívá málokdo – do chvalně i nechvalně proslulého hospitálu Salpêtrière, kam se „odkládaly nejen duševně choré, mravně zkažené, ale i „nepoddajné ženy, manželky, dcery…

O to zajímavější pohled, že zde vystupují i reálné postavy, slavní neurologové Charcot a Babinski, jejichž metody včetně veřejných ukázek hypnózy a hysterických záchvatů, vzdor vší problematičnosti, přispěly k rozvoji medicíny. Každoroční masopustní bál, který se v Salpêtrière konal, je pak příležitostí rozvinout poutavý děj, v němž se setkají dva odlišné světy – svět internovaných žen a svět pařížské smetánky – a změnit od základu osudy románových postav.

Ukázka z knihy:

 „Na opačné straně zdi opanovala dormitář sváteční nálada: dorazily kostýmy. Mezi lůžky je rušno: žen se zmocnilo vzrušení, křičí, ženou se ke dveřím ke krabicím, které jsou už roztrhané, divoce se noří do látek, přehrabují se v té parádě, hladí krajky, oči jim jen září při pohledu na barevné hadříky, strkají do sebe, aby si vybraly převlek podle svého vkusu, předvádějí se s vybranými kostýmy, hihňají se, hlasitě smějí – a najednou se to místo už nepodobá ústavu pro choromyslné, ale jakémusi dámskému budoáru, kde si ženy vybírají toalety pro nadcházející slavnostní večer. Rok co rok je vzrušení stejné. Masopustní bál – pro pařížskou smetánku „bál šílených – je každoroční událostí března – ostatně i událostí roku. Po celé týdny, které mu předcházejí, nic jiného mysl internovaných žen nezajímá.

Sní o parukách, orchestru, valčíku, světlech, o vyměněných pohledech, vzrušení, potlesku; sní o hostech, kteří se při té příležitosti dostaví, o pařížské smetánce, která je nadšená, že ty šílené spatři zblízka, a šílené jsou zase nadšené tím, že se na ně konečně po čas pár hodin bude někdo dívat. Doručení kostýmů dva nebo tři týdny před bálem všechno to zdejší všeobecné opojení zpečetí. Zdaleka to však neznamená, že by se křehké a labilní nervy narušily, naopak, nálada nikdy není tak poklidná jako v tomto období. Jen je konečně čím mezi těmito nudnými zdmi zabavit mysl. Šije se tu, upravují záhyby, zkoušejí střevíce, hledají se vhodné velikosti, improvizují se přehlídky mezi řadami postelí, ženy si navzájem pomáhají navléct se do šatů, obdivují své účesy v odrazu okenních skel, vyměňují si doplňky”.

Victoria Mas (*1987) je francouzská spisovatelka, dcera zpěvačky a herečky Jeanne Mas. Pracovala jako asistentka produkce, skriptka a jevištní fotografka, hodně cestovala. Studovala anglo-americký film a literaturu ve Spojených státech, kde žila osm let. Po návratu do Francie získala magisterský titul z literatury na Sorbonně.

Klára Vlasáková: Praskliny

Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení, ale jinak z ní nic nevychází. Nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá…

Lidé, vyhladovělí po mystice i přesahu, si začnou její přítomnost vysvětlovat různými způsoby a ve společnosti se najednou cosi pohne – a pak už dlouho potlačované frustrace, neurózy, vyčerpání, ale i problémy s klimatem nelze dále ignorovat…

Ukázka z knihy:

„Když se to sneslo na Zem – konkrétně na Farskou louku středně velkého města – mysleli si lidé, kteří to viděli jako první, že jde o nějaký optický klam; možná lom světla, jenž zmizí, když člověk pootočí hlavu nebo zajde-li slunce za mrak. Jenže ono to nezmizelo; pořád to zůstávalo pár desítek centimetrů nad zemí – podivný kulatý bíle světélkující útvar, který měl asi tři metry v průměru. Bylo možné se k němu přiblížit, a bylo možné se ho dokonce i dotknout. Někteří říkali, že je povrch teplý a vláčný, jiní přísahali, že cítili, jak se uvnitř něco hýbe.

Koule každopádně nezmizela po dni, po týdnu ani po měsíci.Brzy se objevily názory, že jde o jakousi anomálii, zavi­něnou dlouhodobým razantním přehříváním planety. Taky se říkalo, že se jedná o výstrahu či přímo trest (ale nebylo už tak úplně jisté před čím nebo za co). Všichni se shodli pouze na jediné věci – takový úkaz je něco dočista nového, vzrušujícího, něco, co se musí pečlivě prozkoumat a popsat.

„Do té doby, než budeme vědět víc, je třeba pokorně vykonávat svou práci a plnit své povinnosti tak jako doposud, zdůrazňoval známý religionista v jedné z mnoha nekonečných debat snažících se dobrat od­povědí, co v celé situaci dělat. „Nesmíme polevovat v našich úkolech.

„A jaké úkoly to podle vás mají být?“ chtěla vědět socioložka sedící naproti němu. „Být pokorní a pracovat, odpověděl se shovívavým úsměvem. „O nic jiného přece nejde. Myslím, že bychom se neměli nechat zbytečně rozptylovat. To k ničemu nepovede.

Z doslovu literárního kritika Jana Bělíčka:

Z prózy Kláry Vlasákové vyplývá, že autorka český literární kontext překračuje. Jakousi stylovou podobnost bychom mohli snad najít u posledních dvou próz Bianky Bellové (Jezero, Mona) s jejich strohým, až filmovým jazykem a výstřední obrazností. V Prasklinách ale identifikujeme spíše inspiraci jihokorejskou spisovatelkou Han Kang a jejím vyprávěním na pomezí grotesky a zneklidňujícího existenciálního pátrání po samotných základech lidství z Vegetariánky. Důstojná, až hrozivá religiozita Kazatelů zase připomíná dystopické prózy kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové.

Klára Vlasáková (*1990) je dramaturgyně, publicistka, a scenáristka spolupracující dlouhodobě s Českou televizí nebo Českým rozhlasem, pro který píše rozhlasové hry (Český rozhlas Dvojka, Rádio Junior) a komentáře (Český rozhlas Plus). Za svůj filmový scénář Běžná selhání obdržela ocenění Filmové nadace Hvězda zítřka a natáčení snímku se připravuje.

Print Friendly, PDF & Email

You may also like...